výtvraná spolupráce Vladimír Kokolia
 

citace:

Máme závratné stohy nahrávek s hudbou všech dob a kultur a ta nejdokonalejší přehrávací zařízení. Ale kdo je opravdu poslouchá? Možná pár lidí, když kouří trávu.

Obsah
Úvod.............................
Internet.........................
Utajování a šifrování............
Zveřejňování a vyhledávání.......
Izolovanost mozků, mozkový čip...
Literatura.......................
 

Úvod
Doba historická je neodmyslitelně spojena s písmem. Písemný záznam byl od počátku pořizován jako odraz myšlenkových pochodů člověka. Protože tomuto vyjadřování lidského mozku předcházelo vyjadřování mluvené, byl jako báze písemného sdělení využit odraz mluveného projevu. Jazyk a gramatika se staly základem pro písemné sdělení lidského mozku. Média určená pro záznam hlasové komunikace se v průběhu historie pomalu proměňovala, od vrypů na přírodních materiálech až po formy zcela vyrobené člověkem, jako je např. papír. Nespokojenost s odrazem lidského hlasu v jeho písemné formě pro mezilidskou komunikaci lze dokladovat na řadě příkladů, kdy se člověk v průběhu posledních několika století (a zejména desetiletí) snaží tuto konvenční formu překročit. Porušováním sdělovacího charakteru slova, jeho nahrazováním záznamem vyjadřování jedince v okamžiku krajního citového vypětí, např. přerývanou a jinak odchylnou stavbou věty, se člověk snažil zachytit slovem nesdělitelné pochody svého mozku. Podobně jako tomu je např.  v malířství, kdy věrné zobrazování skutečnosti neuspokojí předávání prožitků nebo jiných iracionálních pochodů lidského mozku ve formě reálného obrazu a dochází k abstraktnímu vyjadřování, i slovní záznam progresivního charakteru hledá výraz v zachycení obsahu mozkové aktivity používáním forem překračujících běžně sdělovací text. A text nebo byť dokonalá fotografie dokáže v mnoha případech pochody lidského mozku interpretovat pouze vágně. Interpretace např. uměleckých děl, které vznikly na uvedené bázi, pak vedla k jejich různému pojetí a obtížnému posuzování nebo vnímání. Lidé dosahují přibližného souladu s prezentovaným artefaktem, úplné shody ale není nikdy dosaženo. Vývoj lidského vyjadřování a snaha o vzájemnou komunikaci proto přinesly nová média pro záznam mozkové aktivity člověka. Je to nutkavé hledání dalšího způsobu přijímání i vydávání myšlenek, hledání nebo i vytváření nového smyslového orgánu, prostřednictvím něhož je možné vnímat i sdělovat. Dnes nejvýraznějším prostředkem vzájemné komunikace lidí se stávají shluky matematických strojů, počítačové sítě.
 

Internet
Internet je síť sítí všech výpočetních zdrojů naší planety. Výpočetní zdroj je přitom autonomní část počítače, se kterou můžeme při provádění výpočtu manipulovat jako s celkem. Je jím nejenom procesor, disková paměť, ale např. i soubor s daty nebo databázová tabulka či programová struktura. Výpočetní zdroje lze rozkládat na další výpočetní zdroje a naopak zase shlukovat a chápat je pak opět jako jeden výpočetní zdroj. Každý výpočetní zdroj může přitom být současně uvažován jako celek i jako část jiného výpočetního zdroje, a to v rámci různých na sobě nezávislých výpočtů. Spojování počítačů do navzájem dále propojených sítí přineslo dnešní době obecnou platformu využitelnosti takových zdrojů prakticky odkudkoliv, výpočet může být spuštěn kdekoliv na planetě a kdekoliv na planetě se mohou nalézat výpočetní zdroje, které tento výpočet využívá. Současná snaha expertů je smysluplně označovat (adresovat) umístění každého výpočetního zdroje a nabízet je pro využití při zpracování výpočtů. Každý výpočetní zdroj by měl být jednoznačně definován, mělo by být definováno jeho umístění, tedy dostupnost prostřednictvím sítě, a rovněž tak by měly být definovány všechny možné operace s ním, tj. možnosti manipulace. (Na takovýchto principech je založeno např. i objektové programování, které se dnes osvědčuje jako jedna ze zásadních metod při programování strojů.) Vývoj počítačů přešel od používání výpočetních zdrojů v rámci jednoho počítače ke vzájemnému poskytování výpočetních zdrojů jednotlivými počítači navzájem prostřednictvím jejich síťového spojení. Postupně dnes dochází k tzv. distribuci výpočetních zdrojů, počítač je lokalita, která udržuje výpočetní zdroje a prostřednictvím sítě je zveřejňuje všem ostatním počítačům, které jsou připojeny na tutéž síť. Pod pojmem síť přitom dnes stále více rozumíme především celosvětovou síť, Internet. Výpočetní zdroje Internetu jsou ovšem pouze ty, které v rámci této sítě majitel zdroje zveřejní, tj. poskytne. Poskytování zdrojů v rámci jeho operací přitom může znamenat jeho zpřístupnění na úrovni neovlivňující jeho obsah nebo s možností modifikace jeho obsahu (a třeba i funkce nebo dokonce charakteru). Naopak zdroje, které jejich majitel nezveřejní, zůstávají lokální, tj. místní a pracovat s nimi může pouze jejich majitel a často pouze na počítači, ke kterému zdroj patří. (Majitel může zdroj zveřejnit sám pro sebe do sítě, přístup je ale pak chráněn zvláštním heslem.) Omezení přístupu ke zdroji ovšem může být definováno jak na samotný počítač, tak na místní síť, ke které je počítačem připojen. Pojem místní a veřejný tak dostává charakter různých úrovní. Situaci výpočetních zdrojů současného Internetu nám přiblíží obrázek 1.

 

Obrázek navozuje dojem hierarchie výpočetních zdrojů, skutečnost je ale jiná. Hierarchie je zde uvedena z pohledu dostupnosti zdrojů, tj. jejich poskytování a naopak přístup k nim. Tak jak je uvedeno několik počítačů jedné místní sítě, jsou v hierarchii lokalizovatelné i jiné počítače nebo sítě a jejich zdroje. Pro výpočet je přitom důležitá adresace zdroje, tj. cesta jeho dostupnosti, a jistě soubor operací, které může při manipulaci se zdrojem používat. Dnes z tohoto pohledu je Internet pouze v základní podobě. Byly ale již definovány metody přístupu k výpočetním zdrojům, jako je URI (Uniform Resource Identifier) nebo v praxi používaný URL (Uniform Resource Locator), a přestože jejich využívání probíhajícím výpočtem se praktikuje pouze v rámci několika daných internetových služeb (ftp, telnet, mail atd.), současné technologie, jako je např. programovací jazyk JAVA, jsou jistě vstupenkou do obecně programovatelných, a tedy jakkoliv využitelných výpočetních zdrojů celého Internetu. (Definice URI a URL viz [RFC1738] a [RFC2396] a programovací jazyk JAVA viz např. [Flan96]).

Současný vývoj z pohledu dostupnosti výpočetních zdrojů dále pokračuje přeměnou místních zdrojů na zdroje veřejné. Jde o tzv. poskytování (serverování) výpočetních zdrojů nepřetržitě pracujícími výkonnými počítači, pro něž je poskytování výpočetních zdrojů jediná úloha. Člověk  - správce takového serveru pak rozhoduje, kterým uživatelům - lidem, počítačům nebo sítím bude nabízený zdroj poskytován. Přestože tedy dnes stále ještě rozlišujeme výpočetní zdroje na místní (lokální), tj. ty, které nejsou dostupné jiným počítačům, a na veřejné, tj. počítače zveřejňované do sítě ostatním, brzy tomu tak přestane být. Údržba místních zdrojů je stále nákladnější, pro obyčejného člověka příliš složitá a nepohodlná. Zálohování a úschova dat je také pro uživatele nepříjemná a lidstvo si jistě již prožilo nemálo tichých katastrof v podobě ztráty cenných místních informací člověka, který nesprávně své poznámky a výsledky své práce zálohoval nebo s nimi jinak nesprávně manipuloval. Stále více se setkáváme s řešením distribuce výpočetních zdrojů sítí prostřednictvím počítačů k tomu určených, nazývaných servery, a s jednoduchým přístupem uživatele prostřednictvím tzv. displeje (pouze obrazovka, klávesnice a ukazovací zařízení, jako je myš nebo tablet atp., viz [XOReil]). Přístup uživatele je tak přístupem k síti. Displej je jednoduchý počítač s minimálním vybavením a pevnými (neměnnými) výpočetními zdroji a server je počítač, který zveřejňuje všechny obtížně spravované výpočetní zdroje, jako jsou především diskové paměti nebo zálohovací zařízení, ale také výkon procesoru. Pro běžného člověka tak odpadá starost o místní zdroje, protože těmi zůstávají pouze součásti displeje, které jsou aktivovány a nastaveny do výchozí polohy po zapnutí a slouží pro připnutí k síti, jejich zveřejnění do sítě přitom nemá smysl. Na druhé straně všechna uživatelova data, tj. všechny informace, se kterými při práci s počítačem pracuje, nejsou fyzicky přítomna u jeho počítače, ale jsou uložena na médiích připojených k jinému počítači a tak případně dostupné také jinému člověku, přinejmenším pak správci serveru. Byť jakkoliv dobře zabezpečená a zálohovaná proti ztrátě a zmizení, stávají se okamžitě informacemi veřejnými a nikoliv soukromými a intimními. Situaci pak lze ukázat obrázkem 2.
 

Každá veřejná síť (např. Internet) se v uvedeném smyslu dnes stává záznamovou plochou každého člověka.

Záznam každého člověka je navíc takto zahrnován do záznamů celého lidstva.
 

Utajování a šifrování
Záznam každého člověka byl bezpochyby zahrnován do záznamů celého lidstva i kdykoliv dříve, vždyť historie lidstva je psána každým záznamem každého jednotlivce i v případě, že ho použije pro pouhou poznámku v papírové podobě. Záznam v papírové podobě může sloužit jako poznámka, nebo to může být cílený textový záznam, který je určen pro zveřejnění a je tak snahou o komunikaci s ostatními lidmi. V prvním případě si autor záznamu nepřeje jeho zveřejnění a neposkytuje jej nikomu jinému než sám sobě jako podkladový materiál pro další práci. V případě druhém se naopak snaží záznam zveřejnit co nejvíce tak, aby vhodní čtenáři vůbec byli o jeho existenci informováni a dokázali jej snadno vyhledat v případě potřeby (ať již v knihkupectví, ve veřejné knihovně nebo u vydavatele). Oba požadavky maximálního utajení a současně maximálního zveřejnění jsou zdánlivě v logickém protikladu, ale z praktického pohledu je zcela nezbytné je technicky zabezpečit. Oba požadavky v době papírových záznamů byly zajišťovány na různé úrovni různě, přesto vcelku uspokojivě. Pokud člověk fyzicky nevydal svůj poznámkový blok, těžko jej mohl číst někdo jiný. Podle uvážení pak mohl papírový záznam fyzicky zničit nebo uložit na neznámém místě s odkazem pro své potomky. Zveřejňování rozkvetlo s vynálezem knihtisku a reklama prostřednictvím současných masmédií slouží k šíření odkazů na umístění papírových i jiných záznamů.

V prostředí elektronických počítačových sítí je nutné od primitivního způsobu pouhého otisku informací na záznamové médium také poskytovat mechanismus ochrany těchto informací. Nevýhoda digitálního záznamu elektronické informace je ta, že pokud je poskytnuta ke čtení, je možné vytvářet její neomezený počet kopií, a to dokonalých kopií - originál a kopie jsou v digitálním záznamu od sebe nerozlišitelné. Při práci v počítačové sítí je na tomto principu založena práce každého z nás. Data uložená na disku serveru jsou pro potřebu probíhajícího výpočtu z disku čtena, tj. kopírována a přenášena sítí k výpočtu, který si data vyžádal. Po dosažení svého cíle jsou místně zpracována. Místním zpracováním rozumíme např. jejich zobrazení na displeji a přečtení člověkem. Data tak cestují veřejnými cestami sítě, kdy je přitom možné je zachytávat třetí stranou a vytvářet kopie pro čtení, stejně jako je tomu v případě konečného příjemce, který si data vyžádal. Situaci ukazuje obrázek 3.
 

Tento fakt nás nezneklidní v případě, že čtená data jsou zveřejňována obecně pro každého, kdo o ně projeví zájem. V případě, že se ale jedná o data soukromého charakteru, nelze takovou metodu použít. U přenosu dat soukromého charakteru sítí od serveru k displeji je navíc běžná i metoda jejich zpracování také provedením změn. A změny se musí projevit jako změny tam, kde jsou uloženy, tedy ve výpočetním zdroji na serveru. Změněná data pak cestují od displeje opět sítí k místu, kde jsou trvale ukládána a kde svým zápisem nahradí předchozí verzi. V ideálním případě jsou data měněna ihned po provedení změn na displeji uživatelem, a to bez aktivní účasti uživatele. Sítí je tedy neustále veden dialog mezi serverem a displejem. Forma tohoto dialogu je obecně nazývána protokolární komunikací, systém otázek a odpovědí mezi serverem a displejem je komunikační protokol, celý způsob takovéto komunikace dvou probíhajících procesů na serveru a na displeji nazýváme architektura klient - server. Klientem je program (potažmo uživatel), který data čte a manipuluje s nimi, a serverem je stroj, který data poskytuje. Z pohledu bezpečnosti soukromých dat je přitom nutné zajistit jedinečný přístup majitele k jeho datům. Je proto třeba zajistit bezpečí dat proti jejich kopírování třetí stranou a zamezit jak přístupu k datům ve zdrojích poskytovaných serverem, tak při průchodu dat sítí k autorizovanému klientovi.

Před epochou práce uživatele v síti byly přístupové metody uživatelů ke svým datům dvojí a obě se dodnes velkou měrou používají. Na platformě osobních počítačů se používal jednoduchý přístup data nijak nechránit, protože přístup k osobnímu počítači znamenal fyzicky přístup pouze jeho majitele. Po zapnutí počítače tak byla veškerá data všech výpočetních zdrojů počítače přístupna tomu, kdo k počítači usednul. Vzhledem k tomu, že počítač nebyl připojen k síti, data cestovala pouze od disku k operační paměti a zpět, jednalo se o privátní území uživatele a zcizení dat třetí stranou nehrozilo, jak ukazuje obrázek 4.

Cesty toku dat, které jsou označeny na obrázku šipkami a textem "zobrazování dat" a "místní zpracování dat", není potřeba nijak speciálně zajišťovat proti ochraně jinou osobou. Data jsou přenášena pouze mezi jednotlivými výpočet realizujícími a zobrazujícími komponentami počítače, který vám leží na stole a nikdo jiný, pokud není s vámi v místnosti, data získat nemůže. Tato situace je zcela postačující, pokud pracujete s izolovanými daty a pokud dokážete sami spravovat všechny výpočetní zdroje svého počítače a pokud na počítači nepracuje nikdo jiný.

V případě počítačů, které slouží několika lidem, týmům, které pracují na různých projektech a využívají společná data a dále pracují s nimi, ale i s daty soukromými, je potřeba stanovit odlišení jednotlivých uživatelů a jejich jednotlivá data vzájemně před jinými uživateli nebo jinými týmy ochránit, a to jak proti možným změnám, tak proti jejich pouhému čtení. Způsob ochrany místních dat počítačů se sdílenými výpočetními zdroji je dnes podrobně rozpracován v řadě obecných i speciálních dokumentů, viz např. [TCSEC83] nebo [ITSEC90] atd. Principiálně jde o stanovení přístupu k datům nebo obecně výpočetním zdrojům podle databáze uživatelů a výpočetních zdrojů. Každý uživatel je zaveden v databázi a pro všechna jeho ucelená data (výpočetní zdroj) jsou stanovena přístupová kritéria, a to především pro čtení nebo přepis vzhledem k ostatním uživatelům, kteří využívají tentýž počítač stejným způsobem. Manipulovat s daty a s přístupem k nim může jejich majitel, a ten také rozhoduje, zda svá data poskytne jiným uživatelům a jakým způsobem (zda pro čtení, pro čtení i zápis nebo vůbec ne). Jednotliví uživatelé se jako majitelé dat (výpočetních zdrojů) prokazují pouze jim známým heslem a získávají tak přístup ke svým datům. Vstupovat (přihlašovat se) k počítači přitom mohou z každého terminálu počítače. Terminál je obdoba displeje ze síťové terminologie, technicky se jedná o obrazovku a klávesnici, obě periferie jsou připojeny přímo k využívanému počítači (terminál je výpočetní zdroj počítače). Terminál je po startu počítače softwarově odpojen, uživatel, který chce vůbec s počítačem pracovat, musí terminál softwarově připojit, což znamená prokázat se svým jménem a heslem, které je v počítači registrováno. Po ukončení práce pak provede (stiskem smluvené klávesy) operaci, která terminál opět softwarově odpojí. Data jsou sdílena současně pracujícími uživateli na různých připojených terminálech a počítač jim současně poskytuje data; vzhledem k jejich evidenci v databázi zdrojů přitom rozlišuje jejich oprávnění přístupu k datům. Výhodou chráněného přístupu k datům je např. možnost data označit za zcela skrytá, jiný uživatel pak o existenci takových dat ani neví. Situaci přístupu k jednomu počítači více uživateli ukazuje obrázek 4.
 

Přestože byla tato architektura přístupu k výpočetním zdrojům jednoho počítače řadu let funkční a používaná, při dobrém pochopení nalezneme několik děr, kterými lze ochranou dat proniknout. Data jsou přenášena mezi diskem a terminálem opět metodou vytváření jejich dokonalých kopií, a přestože jde o komplikovaný způsob jak kopii přenášených dat zcizit, možné to je. Tato možnost totiž vyplývá z nutnosti celkové správy dat počítače. Každý operační systém počítače, tj. software stroje, který distribuci a přístup k výpočetním zdrojům řídí, disponuje nejméně jedním uživatelem tzv. privilegovaným (v operačním systému UNIX má jméno root, v MS Windows NT jméno Administrator) . Za účelem správy zdrojů (a archivace jejich obsahu) musí mít tento uživatel přístup k datům neomezený. Prostřednictvím znalosti jeho přístupového hesla je pak možné přenášená data mezi výpočetními zdroji zcizovat a každý škůdce (hacker) o průnik do sezení privilegovaného uživatele usiluje. Získání hesla privilegovaného uživatele lze získat různými cestami, při dobře aplikované ochraně dat však pouze jistým "odposlechem" člověka, který je stanoven jako správce a sám heslo určuje a mění. Ovšem i v případě, že operační systém je dobře zabezpečen, čehož lze dosáhnout se znalostí např. uvedeného dokumentu [TCSEC83], představa, že soukromá data jsou dostupná člověku - správci, který je může lehce a kdykoliv číst, je zneklidňující a vlastně nepřijatelná. Pro ochranu svých dat lze ale použít navíc metody šifrování samotných dat. Uživatel svá soukromá data může ochránit použitím algoritmu, který dodatečně data zakóduje podle uživatelem stanoveného klíče, tedy hesla. Data ve výpočetním zdroji jsou tak manipulovatelná, ale není možné zjistit jejich obsah bez znalosti klíče a bez použití dešifrovacího algoritmu. Obsah pak nezjistí ani zlovolný správce, přestože i nyní může data jako celek poškodit nebo zničit.

Metody ochrany dat používané v izolovaném počítači s výpočetními zdroji sdílenými více uživateli jsou přenášeny také na úroveň sítí. Veřejné sítě jsou ale volným sdružením počítačů různých správců, nelze proto zajistit jednoznačnou identifikaci kopie dat přenášených sítí. Veřejné sítě vlastně nemají ohraničení a každý další počítač nebo síť mohou být nově připojeny a nabízet své zdroje. Data jdoucí sítí je tedy možné zcizit kýmkoliv, kdo je umí monitorovat. V současné době nelze zajistit ochranu dat jdoucích sítí jinak než šifrováním každé přenášené kopie dat. Uživatelova data jsou v síťových instalacích proto šifrována ještě předtím, než opustí displej, šifrovací algoritmus je součástí displeje a heslo nosí v hlavě uživatel. Problémy využívání veřejných datových sítí nastávají také u prokazování identity uživatele. Přístup uživatele k určitému serveru musí být autorizován prokázáním se jménem a heslem. Pokud ovšem toto jméno i heslo cestuje sítí od displeje k serveru, je možné jeho zcizení a pozdější využití k přístupu k serveru. Bez znalosti hesla k šifrám vlastních uživatelových dat škůdce obvykle takový přístup nezhodnotí, může ale uživatelova data zničit. Prokazování autenticity uživatele je řešeno prostřednictvím tzv. metody Trusted Path (viz [SVID391]), která je praktickou implementací části ochranné úrovně B1 dokumentu TCSEC v operačním systému UNIX, viz [SVID391]. Jiné (a poměrně složité) metody jsou např. používání ochranného systému Kerberos, bezpečného RPC atp. (viz např. [Skoc98]).

Bystrého čtenáře jistě napadne myšlenka použít software pro distribuci výpočetních zdrojů v sítích na síť jako celek, tak jak je tomu u operačních systémů jednotlivých počítačů v síti. Skutečně, jedná se o současný směr vývoje. Software pro distribuci výpočetních zdrojů celé sítě se označuje termínem síťový operační systém a jeho vývojové varianty jsou přístupné prostřednictvím Internetu ze serverů různých výzkumných laboratoří, viz např. [Plan995] nebo [Skoc98].

Uvedené příklady ukazují na prozatím stále obecně nedokonalou ochranu dat ve veřejných sítích, ale současně ukazují, v jak rychlém vývoji se tato ochrana přístupu k datům vyvíjí. Dnes prakticky lze programovat již bezpečné síťové podsystémy v obecně nezajištěném Internetu, za použití současných metod prokazování autenticity a šifrováním přenášených kopií dat. I dnes je možné, aby na bázi přenosových technologií nezajištěného Internetu vznikaly uzavřené lokality napříč planetou, které jsou bezpečné a proniknout do jejich dat je i dnes již prakticky nemožné.

Můžeme uvádět argumenty proti formě elektronického záznamu, například lidský ostych psát své poznámky nebo intimní sdělení sama sobě nebo pouze jediné osobě do veřejně sdílených a veřejně dostupných záznamových médií, tedy poskytovaných paměťových zdrojů. Do okamžiku, než pochopíme, že např. záznam do papírového diáře je záznam komukoliv jinému dostupnější než elektronický šifrovaný text, o soukromém klasickém dopisu, který putuje celou řadou pošt a jiným veřejným územím pouze zalepený v obálce nemluvě. Každý text, který člověk píše na svém displeji, je v síťovém prostředí sice ukládán na veřejný disk uživatelova serveru, je ale ještě před přenosem sítí šifrován podle uživatelem zadaného hesla. Na veřejném disku je takto zaznamenáván zdánlivě nesmyslný sled bajtů, který lze zobrazit jako původní uživatelův text opět pouze se znalostí hesla. Uživatel tak může zapisovat své poznámky vlastně kamkoliv, protože použije (vlastním výběrem) některý poskytovaný algoritmus k zakódování své poznámky. Obsah poznámky pak bez znalosti použitého hesla nedokáže nikdo jiný získat.
 

Zveřejňování a vyhledávání
Zcela opačná situace nastává v okamžiku, kdy autor textu (nebo grafické, akustické či jiné informace) vyžaduje její zveřejnění, a to v co největší možné podobě. Informace bude nejenom nešifrovaná, ale bude snaha upozornit všechny případné zájemce, tedy konzumenty informace, její umístění v síti.

Záznam v papírové podobě má jednu nevýhodu. Bude čten pouze tehdy, bude-li někým objeven. Záznam v dnešním Internetu má sice podobný charakter, protože informace v elektronickém virtuálním záznamovém světě jsou ukládány mezi velké množství jiných, Internet je ovšem médium pro záznam a poskytování informací přímo určené svojí podstatou. Umístění a zveřejnění informace v Internetu je navíc virtuální, je fyzicky přístupné z každého displeje kdekoliv na planetě. Zveřejnění informace v Internetu souvisí také se zveřejněním jejího umístění, historicky byly informace do Internetu ukládány především za účelem zveřejňování, přístupové metody pro vyhledávání informací jsou tedy dnes součástí pohybu v Internetu. Problémy s vyhledáváním jsou ale běžné. Připojování nových serverů, sítí nebo vznikání nových domén Internetu jsou denní operace, které informační prostor, který se má prohledávat, stále dynamičtěji rozšiřují a vzhledem k novým metodám zpracování informací (speciální programy pro čtení nabízených dat, Plugin) také komplikují. Nabízí se jednoduchá (ale zcela nepřijatelná) metoda strukturování informací v Internetu podle pevně daného přístupu určitou institucí, která podléhá demokraticky volenému parlamentu určité země. Každá informace, která by usilovala o zveřejnění v Internetu, by musela projít prověřením a kategorizací. Za krátké historie Internetu došlo k pokusu o podobné rozložení a ošetření jeho struktury podobným způsobem již několikrát, vždy se ale ihned ukázalo, že je to metoda, která je v protikladu s dalším vývojem a volným šířením informací. Uplatnila a dále se uplatňuje naopak metoda obecně volného přístupu k zápisu informací do Internetu a obecně svobodného připojování dalších počítačů nebo sítí k Internetu a vývoje nových metod poskytování dat.

Zveřejňováním informací v Internetu vzniká dostupná veřejná informační klenba, která vystupuje z Internetu jako její obecně viditelná část. Poskytované informace jsou v digitální podobě, znamená to, že každá kopie, která projde sítí a zobrazí se na displeji uživatele informací, je identická s originálem uloženým ve výpočetním zdroji. Informace nebo data takto poskytované se ovšem mohou následně stát předmětem dalšího poskytování a mohou být autorsky využity pro produkci jiných aktivit. Dnes se proto data zveřejňují pouze v podobě omezené, tj. nekvalitní, a přitom ještě pro svůj účel zveřejnění dostačující. Malíř proto zveřejňuje své obrazy v omezeném grafickém rozlišení, spisovatel poskytuje pouze část svého textu a encyklopedické společnosti nabízejí přístup ke svým serverům bezplatně na omezenou dobu nebo na určitý počet bezplatně poskytnutých výrazů. Přesto se poměrně často setkáváme s plnohodnotnými a přitom volně šiřitelnými informacemi nebo uměleckými daty. Způsob zajištění autorství a finančního ohodnocení dat poskytovaných Internetem ale není problém technický, je to otázka obecného vývoje lidské společnosti. Na základě šifrovacích algoritmů lze již dnes provádět autentické platby prostřednictvím Internetu. Pro určení autora platby (nebo poskytovaných dat) se používá elektronický podpis, jehož princip vychází z tzv. privátního (k šifrování obsahu příkazu k platbě) a veřejného hesla (k prověření podpisu). Situace ovšem musí být také dostatečně zajištěna obecnými zákony lidské společnosti.

Ukládání , registrace a naopak vyhledávání informací v Internetu dnes probíhá vcelku primitivními metodami. Data jsou zveřejněna na určitém serveru a jsou napojena na adresaci podle určité domény. Začátek informačního celku (např. domovská stránka WWW, home page) je pak zaregistrován na známých vyhledávacích serverech zájmové části Internetu. Součástí takové registrace je seznam klíčových slov nebo abstrakt registrovaných informací. Jeho složení je důležité, protože je podkladem pro vznikající kontext mezi uživatelem, který data poskytuje, a uživatelem, který data konzumuje. Uživatel sítě, který informaci určitého obsahu požaduje, vyjadřuje svůj požadavek prostřednictvím určitého klíčového slova, které předkládá serveru s registrovanými informacemi. Server pak prozkoumává abstrakty všech informací, které zná, a uživateli jako výsledek své činnosti předkládá seznam nalezených adres uložených informací. Abstrakt nebo seznam klíčových slov registrované informace je proto velmi důležitý, stejně tak je důležitá formulace dotazovaného. Výsledek prohledávání totiž může být buďto příliš široký (stovky i tisíce adres) nebo naopak velmi úzký. Mnohé vyhledávací servery se ovšem nespokojují pouze s nabízenými registracemi poskytovatelů informací, ale data aktivně a kontextově v Internetu samy vyhledávají (tzv. knowbots, vědomostní roboty). Schopnosti vědomostních robotů jsou natolik kvalitní, že jimi pořízené záznamy mnohdy lépe vyjadřují nalezenou informaci než abstrakt autora. Je to pochopitelné, protože většina autorů nevnímá strukturu prohledávání Internetu jako klíčovou při určování obsahu informace. Tyto metody totiž vycházejí z technokratického způsobu vnímání a kategorizování světa, zatímco tok a způsob toku informací mezi lidmi je obecně mnohem rozmanitější. I v tomto smyslu se používání Internetu musí v mnohém ještě doplnit a vlastně změnit.

Popsaný způsob práce s informacemi v Internetu je na bázi textu. Přestože se dnes výpočetní technika využívá především prostřednictvím obrazového rozhraní oken, ikon, pracovních ploch (desktop) atd., vidíme, že pro dorozumění v Internetu je stále důležitá slovní informace. Vyhledávání nebo kategorizace podle určitých grafických symbolů, barev, teplosti barev, jejich kombinací nebo dokonce použitých grafických vzorů je dnes stále neuplatnitelná. Rovněž tak nelze vyhledávat zvukový záznam podle melodie, rytmu nebo dokonce podle výsledného dojmu (!) hudebního artefaktu. S uvedenými nedostatky současných vyhledávacích metod v současném Internetu úzce souvisí rozhraní přístupu člověka k Internetu. Dnes je jím uvedený displej, jak jeho prostřednictvím ale dokáže člověk, který neumí hrát na žádný hudební nástroj, definovat melodii, která mu zní v hlavě, aby odpovídající hudební artefakt mohl být nalezen a on si jej mohl přehrát? Ještě horší pozici má teoretik umění, který hledá např. malbu nebo kresbu autora, jehož jméno si nepamatuje, nebo vyhledává stavby určitého stavebního stylu podle typických (nebo netypických) znaků v portálech nebo jiných ozdobných či konstrukčních částí stavebního díla. Jistě svůj požadavek dokáže formulovat slovně. Stěží jej ale formuluje alespoň podobně jako jiný teoretik umění, o technokratovi, který informace v Internetu třídí, už vůbec nemluvě. Teoretik obvykle nedokáže pomocí myši nebo tabletu svůj požadavek vyjádřit ani graficky. Jeho požadavek je v jeho mozku, je sdělitelný, ale nikoliv prostřednictvím přijatelné periferie, tj. používaného displeje. Záznamové možnosti dnešních technických výpočetních zdrojů jsou přitom na podobné požadavky připraveny.

Informace ukládané a vyhledávané v Internetu podléhají takto několika úrovním přístupových metod. Z pohledu dosavadního vývoje výpočetní techniky a doby historické vůbec lze rozlišovat následující způsoby přístupových cest člověka k elektronickému záznamu v Internetu.

Úroveň textová je přístupová metoda, na které je Internet (a vlastně celý svět výpočetní techniky) postaven. Převážná většina informací v Internetu dnes používaných je v textové podobě. Podobně jako i v dosavadních způsobech záznamu (knihy, dokumenty) je i zde např. obrazová informace pouze doprovodná. Vyhledávací a přístupové cesty jsou tak v Internetu založeny na slovní komunikaci. Dnešní Internet, jakkoliv je barevný a plný obrázků a zvuků, je založen na slovním záznamu.

Obrazová úroveň je založena na vnímání obrazové informace. Člověk vnímal svět jako obrazy dříve než začal používat slova, a proto je pro něj obrazová informace prezentovaná na obrazovce displeje bližší, působí mu menší obtíže ji dešifrovat, a pokud se používá výrazově, je mnohem sdělnější. Projektovat svět kolem nás do Internetu v obrazové podobě je důležité. Těžko může s informacemi pracovat konstruktér nebo grafik, pokud nemá kresby a výkresy své práce před sebou na displeji. Záznamy malířů, sochařů nebo architektů pak jsou bez obrazového záznamu nemyslitelné. Z obrazové úrovně vychází také záznam, kterému se dnes říká multimediální. Tento výraz označuje synchronizovaný záznam informací, které jsou určeny pro jednotlivé smysly člověka. K obrazové informaci je připojena také zvuková, která ji dále zpřesňuje, případně je použit také doplňující text, který pracuje jako zkratka pro interpretaci uživatele. Multimediální záznam může ale být také postaven jako interaktivní dílo, které je nositelem informací pro různé uživatele. Tak jsou dnes např. konstruovány stránky WWW. Pokud jsou dobře vytvořeny, pracují jako informační celek, který je vnímán uživatelem v takových souvislostech a z takového přístupu, že může poskytovat vždy jiný vjem. Jako Rubikova kostka, která může v různých konfiguracích vyjadřovat jinou podobu, přestože se jedná stále o tvar kostky a kostku samu.

Multimediální záznam klade stále vyšší nároky na displej. Tyto nároky musíme chápat především ve snaze dílo ukládat a prezentovat jako co nejvíce působící na smysly člověka. Vjem, který člověk má při prezentaci díla pocítit, vyžaduje nové metody působení na smysly člověka. Pro vjem prostoru jsou displeje dnes vybavovány brýlemi, které z informací díla takto prezentovaných přenášejí záznam prostoru, uživatel používá polohovací zařízení, aby polohou svého těla určil směr projektovaného díla, senzory na uživatelově těle lze snímat jeho pohyby a zařadit jej tak do virtuálního prostoru díla a dopomoci k interakci velmi podobné skutečnosti. Další úroveň přístupu k informacím v Internetu je úroveň smyslová, kdy již nepoužíváme abstraktní komunikace, jako je text nebo obrázek, ale pro záznam nebo prezentaci informace zde používáme smyslového systému člověka jako celku.

Podařené multimediální dílo působí na uživatele a jeho myšlení. Vytváří vjem, ze kterého lidský mozek odvozuje chápání sdělovaných informací. Jejich složitost je převážně vysoká, protože každý jednotlivý lidský mozek je velmi komplikovaný a osobitě vysoce organizovaný systém. Snaha o komunikaci lidských mozků, která nás nutí vytvářet záznamy informací, kterými si navzájem pochody svých mozků sdělujeme, nás v historii vždy přivedla na určitou úroveň komunikace, která je sdělitelná dílem, ale toto dílo používá pouze jako nosiče své podstaty. Nejvíce je to patrné v uměleckém světě, kde smysl díla je možné vykládat různými způsoby a dnes už víme, že přestože v protikladu, všechny tyto interpretace jsou možné. Používané záznamy v digitálním světě počítačových sítí proto musí do budoucna umožňovat také přístup myšlenkový, poslední přístupová úroveň člověka k Internetu je proto úroveň myšlení. Člověk by měl mít možnost sdělit svou myšlenku do Internetu jako elektronický záznam práce svého mozku a kdokoliv jiný by měl mít možnost takovou informaci číst, tedy vnímat.

Všechny uvedené přístupové metody jsou pro člověka nutné a podmiňují jeho kvalitní využívání počítačových sítí. Pro jejich technickou realizaci musí ovšem ještě proběhnut další vývoj výpočetní techniky, avšak více ve smyslu organizačně-komunikačním než ve významu technické kvality zpracování digitálního záznamu, přestože i ten je nutný. Další vývoj technické kvality je dnes z pohledu současného vývoje zřetelný. Vývoj formalizace přístupového aparátu sloužící pro kvalitní využívání počítačových sítí je ovšem v mnoha náznacích také patrný, přestože probíhá více v laboratořích.

Přístupové metody člověka k Internetu dnes usnadní nová podoba displeje. Velmi výhodnou podobou se ukazuje redukce technických prostředníků přenosu informace a vnucuje se nový přístup k informacím v počítačových sítí, např. mozkový čip.
 

Izolovanost mozků, mozkový čip
V úvodních částech této studie byl jako přístupový modul k počítačové sítí označen displej. Člověk se pomocí klávesnice a ukazovacího zařízení dostává k výpočetním zdrojům sítě a využívá je pro svůj záměr. Startuje, řídí a sleduje výpočty, přestože tuto činnost vnímá spíše jako intelektuální činnost svého mozku. Provádí otisk svých myšlenkových pochodů do záznamového média zdrojů počítačové sítě. Přitom je jeho snahou výsledky takové činnosti přenášet do reálného světa, zobrazovat je na klasických záznamových materiálech a prezentovat je jiným lidem. Stále více ale výsledky mozkové činnosti člověka při práci se sítí zůstávají uvnitř sítě a jsou prezentované jiným lidem přímo tam, kde vznikly. Přístupovým modulem sítě pro tuto prezentaci je opět především displej. Jaké ale jsou možnosti displeje? Obrazovka, byť sebevětší, dokáže zobrazit informaci jako text, obraz, pohyblivý obraz, sluchátka nebo reproduktory přednášejí zvuk, speciální brýle přenášejí prostor. Je snaha přetvořit displej do podoby, která plně působí na lidské smysly tak, že vytváří dojem reálného prožívání uložených informací jiným člověkem, dochází tak k činnosti, kterou označujeme termínem virtuální realita. Simulace jevů reálného světa nebo vytváření jevů umělých a jejich používání pro vytváření díla je dnes jedna z možností využívání počítačových sítí. Virtuální realita má ale konečnou využitelnost, protože jejím prostřednictvím vytvoříme umělé nebo simulované světy, jejichž podoba, vlastnosti i vývoj jsou ale již našimi smysly prozkoumané, a to v reálném světě. Umělé světy jsou jistě smysluplné a v mnohém lidstvu napomohou překonat problémy reálného světa a dosáhnout stabilitu života na Zemi. Vývoj displeje bude ovšem nezadržitelně pokračovat v přibližování výpočetních zdrojů lidskému mozku. Proč převádět myšlenku na hmotný záznam v podobě kresby, textu, filmu či multimediálního díla a pro jeho prezentaci jej opět převádět na myšlenku v mozku, když se nabízí možnost myšlenky digitalizované ukládat přímo jako záznam do výpočetních zdrojů sítě? Vždyť co je to onen displej, pomocí kterého dnes člověk vstupuje do Internetu? Je to prodloužená činnost lidského mozku. Sestava klávesnice, obrazovky a dalších senzorů lidských smyslů. Ruce, oči a další přitom více překážejí než napomáhají mozkové aktivitě. Virtuální realita např. začala již záznamem hudební produkce a její prezentací prostřednictvím hudební technické aparatury. Byla a je to simulace živého vystoupení hudebníka. Poslouchat přitom můžeme zvuk z reproduktorů beden, ale daleko působivější jsou sluchátka. Vlna používání walkmanů tento trend dosvědčuje. Další posun v technologii simulace zvuků je snad působení nikoliv na sluchový smysl, lidské ucho, ale přímo na část mozku, která snímání zvuku zajišťuje. Tedy jistým převodníkem digitálního záznamu pořízeného z reálného zvuku přímo do mozkové činnosti člověka.

Dnes zápasíme vcelku se zcela absurdní situací. Snímáme skutečnost, digitalizujeme ji a uschováváme. Pro její zpřístupnění musíme pak paradoxně použít opět její převod na analogová média, která jsme schopni svými smysly sledovat. Jak záznamem, tak zpětnou prezentací dochází ke ztrátě informací. Ovšem zatímco snímání skutečnosti a vyváření (pořizování) záznamu je stále dokonalejší, neboť zde používáme techniku, která je schopna záznamu daleko obsáhlejšího, než je tomu v případě lidských smyslů, při prezentaci záznamu informací provádíme selekci (nebo zúžení) dostupných dat, protože svými smysly množství zaznamenaných informací nedokážeme (současně) přijmout. Provádíme tak např. zoom-in  - přiblížení v místech, která potřebujeme detailně prozkoumat. Snahou o podobný přístup v textové a obrázkové podobě je vyvinutý hypertextový formát stránek WWW (je to analogie, člověk skutečně vnímá textově a graficky). V hypertextu pokračujeme od obecných informací ke stále detailnějším. Návrat od detailu k celku - zoom-out - je přitom kdykoliv možný. Můžeme postupovat dvojím způsobem: sekvenčním a paralelním. Sekvenčně můžeme postupně zkoumat nejprve celek, pak jednotlivé (zoom-in) části a postupně (sekvenčně) tak získávat představu o celku v různých podrobnostech. Pak je možné postupovat paralelně a vnímat celek ve všech detailech a přitom uceleně (když kráčíme rušnou ulicí, vnímáme ji také jako celek a současně ve všech detailech). Cesta mozkového čipu tedy nevede parcelací sekvenčního příjmu dat, tj. např. náhradou oka za digitální kameru s možností zoom kamkoliv daleko, ale vnímáním snímané (nebo archivované) skutečnosti ve zdrojích globální (nebo pouze lokální) sítě.

Mozkový čip tedy chápeme jako prostředek pro vnímání komplexního sběru dat. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv vývoj techniky je podmíněn potřebami člověka, a to ze své podstaty člověka jako stvořitele těchto technologií. Vývoj technických možností se tedy nebude ubírat přizpůsobováním člověka strojům, ale naopak hledáním co nejpřijatelnější formy připojení stroje k člověku. Vyjdeme-li tedy z úvahy o činnosti práce lidského mozku, měli bychom podmínit přístupové metody k počítačové síti způsobem vyhledávání a manipulacemi člověka se zdroji mozku. Jedná se o hlubiny člověka málo prozkoumané a patřící do jiných, netechnických a dokonce nevědeckých oborů lidského poznání. Konstrukce displeje, který dokáže lidský mozek připojit k počítačové sítí, je věcí nikoliv pouze techniků, jak by se na první pohled zdálo.

Dotýkáme se tady také hranice využitelnosti současné techniky člověkem. Člověk by zase naopak musel mozkovému čipu otevřít cestu do svého mozku pravděpodobně jiným způsobem, než je tomu doposud. Hovořím o metodě vnímání, kterou lidé zažívají na základě smyslového vnímání, ale nedokážou vysvětlit, které smysly při tom používají. Obvykle hovoří o šestém smyslu nebo o "otevření se univerzu" atp. Pomineme-li podvodníky a senzacechtivce, stále ještě zůstává dostatek příkladů a každý z nás několikrát za život alespoň okrajově podobnou situaci prožil (intuice, improvizace atd.). Těžko dokážeme posoudit, jak se to stalo, každopádně je jasné, že naše běžné smyslové vnímání na to nestačilo, a mnohdy se hovoří o tom, že nám smysly pro samotný vjem i překážely. Začínáme zde hovořit o prostředníku mezi lidským mozkem a počítačovou sítí a o rozhraní, které je potřeba stanovit. Báze, na které má být taková periferie mozku nebo periferie počítače vystavěna, není zřetelně jasná, ale jsem přesvědčen, že je možné ji definovat. Definovat tuto bázi musí lékaři, technici a filozofové, a to jako úzce komunikující tým, nikoliv jako sice vývoj podporující, ale navzájem od sebe oddělené skupiny lidí, mnohdy se vysmívající výsledkům jiného oboru. Z pohledu technického pak lze počítačovou síť přizpůsobit definici popisovanému rozhraní. Seriózně prozkoumané a následně využité výsledky možná nebudou zpočátku tak ohromující a převratné, aby se o ně zajímal bulvární tisk, ale jistě v dané fázi vývoje dostačující.

Cesta opačného využití mozku člověka pro potřeby počítačové sítě je přitom zjevně v naznačeném pojetí  nemožná. Počítačová síť bude vždy podmíněna potřebami člověka, který si ji vybudoval pro usnadnění intelektuální práce. Nehledě na to, že používat lidský mozek (nebo jeho části) jako systém výpočetních zdrojů je nevýhodné, s biologickou bází se technicky s digitálním záznamem nepracuje dobře, je nepřesný a vzhledem ke svému chování obtížně použitelný.

Periferie mozkového čipu bude sloužit k používání sítě a k jejímu prohledávání podobnému myšlenkovým pochodům mozku. Lidský mozek bude tedy síť používat jako pokračování využité paměťové základny a současně ji bude i využívat pro vytváření nových záznamů, pokud se pro takový nový záznam rozhodne. To bude probíhat vědomě i podvědomě a těžko asi lze říct, jaká stopa po napojení zůstane v mozku a jak bude mozek pracovat, pokud k síti připojen nebude. Nebude to ale tak velký problém, jak se zdá. Pokud člověk nemá auto, cestuje pěšky. Jde mu to hůř, ale dokáže to. Pokud nemá městečko elektrickou energii, musí se přizpůsobit a žít jednodušeji nebo, chcete-li, primitivněji. Ztráta elektrické energie pro velké město znamená zánik jeho dnešní podoby, ale jistě ne zánik člověka. Rovněž tak po mnohaletém používání mozkového čipu, a tedy využíváním dostupných záznamů lidstva, bude člověk po odpojení od čipu ztěží provádět srovnatelnou intelektuální činnost, nicméně o intelekt ochuzen nebude.

Představme si například, že malíř chce použít určitý tah štětcem a ví, že jej už on sám někdy v průběhu své letité práce použil. Tuto informaci nemusí hledat ve svých archivovaných obrazech, o tahu štětcem má informaci ve své hlavě a může s ní ihned pracovat (a pracuje) třeba i podvědomě. Informace v jeho hlavě je ale izolovaná a nemůže být poskytnuta jinému malíři. Stejně tak náš malíř nemá k dispozici informace ostatních malířů. Pokud by měl k dispozici vhodnou periferii a dokázal jejím prostřednictvím položit správný dotaz, obdržel by informace popisující všechny takové použité tahy štětcem všemi malíři, kteří byli ochotni tuto informaci zveřejnit. A malíři takové informace zveřejňují, např. vystavováním svých obrazů v galeriích nebo dnes i v Internetu.

Konkrétní tvar a používání periferie mozkového čipu může být zcela odlišné od v tomto textu používané vulgární představy elektronického čipu zasunutého do lidského mozku. Technické rozhraní je určitě věcí neurologů a filozofů, ale část pro počítačovou síť musí z větší části řešit věda a technika. Konkrétní komunikační jazyk pak musí teprve vzniknout. Formalizace pochodů lidského mozku je jistě výraz, který si zaslouží pouze posměch, ale zde se o ni nepokoušíme. Stačí formalizovat dotazy mozku kladené na počítačovou síť, a takovou gramatiku si jistě dokážeme jako lidstvo již dnes představit a definovat. Bude se jednat o komunikační jazyk pronikání do vědomostního celku. Myslí člověk v jazyce, kterým hovoří? Jazyk je metoda kódování výstupu lidského mozku. Podobně jako smyslové vnímání člověka jsou opačně metody vstupu informací do lidského mozku. Formalizace se bude vztahovat na takovýto vstupně-výstupní aparát mozkové aktivity.

Ve svém konečném výsledku tato nová metoda přístupu a využitelnosti počítačové sítě zajistí přenos myšlenek. Příkladem jistě může být komunikace dvou lidí, kteří každý po svém prožívají rockový koncert. Při vnímání hlasité a ostře obrazové show, která zcela zaplní jejich základní smyslové vnímání, se mohou prostřednictvím mozkového čipu propojit a sdělovat si své prožitky a myšlenky s prožitkem související. Pro tuto komunikaci budou využívat část globální sítě, za současného připojení miliard dalších jednotlivců. Přesto bude jejich komunikace striktně intimní do chvíle, než se rozhodou o ní sdělit ostatní, podle zájmu i stovky tisíců jednotlivců současně nebo později připojených.
 

Literatura
[Flan96]
Flanagan D.
Java in a Nutshell
Sebastopol CA: O’Reilly & Associates, 1997.

[ITSEC90]
Information Technology Security Evaluation Criteria.
Luxemburg: Office for Official Publications of the European Communities 1991.

[Plan995]
Bell Laboratories.
Plan 9 Volume 1 - The Manuals,  Plan 9 Volume 2 – The Documents.
AT&T 1995, http://plan9.bell-labs.com/plan9.

[RFC1738]
Zdroje Internetu
Request for Comments
ftp://ftp.isi.edu/in-notes (http://www.rfc-editor.org)

[RFC2396]
Zdroje Internetu
Request for Comments
ftp://ftp.isi.edu/in-notes (http://www.rfc-editor.org)

[Skoc98]
Skočovský L.
UNIX, POSIX, PLAN9.
Brno: vydal autor, 1998
http://www.skocovsky.cz/upp9

[SVID391]
American Telephone and Telegraph Company.
System V Interface Definition (SVID), Issue 3.
Morristown, NJ: UNIX Press, 1989.

[TCSEC83]
Trusted Computer Systems Evaluation Criteria.
DoD 5200.28-STD, Department of Defense, U.S.A., 1985.

[XOReil]
The Definitive Guides to the X Window System. Volume 0 – Volume Eight.
Nye, A. Volume 0 - X Protocol Reference Manual.
Nye, A. Volume One - Xlib Programming Manual.
Nye, A. Volume Two - Xlib Reference Manual.
Quarcia, V., O‘Reilly, T. Volume Three - X Window System User's Guide.
Nye, A., O‘Reilly, T. Volume Four - X Toolkit Intrinsics Programming Manual.
Flanagan, D. Volume Five - X Toolkit Intrinsics Reference Manual.
Heller, D. Volume Six - Motif Programming Manual.
Heller, D. Volume Seven - XView Programming Manual.
Mui, L., Pearce, E. Volume Eight - X Window System Administrator's Guide.
Sebastopol CA: O’Reilly & Associates, 1993.
 
 

Brno, Londýn, Rovensko p. T, červen, červenec 1999