09.00

Navštívil jsem přímořskou oblast jižního charakteru v mimosezónním období. Dům, ve kterém mi bylo dovoleno přespávat, se nacházel stranou hlavních pláží a hotelů poblíž skal, kterými rozsáhlé pláže končily. Dům se úžil ke štěrbině mezi skály,

10.00

kde šumělo moře zvláštní tyrkysové barvy. Barva ale nebyla jedinou zvláštností mořské vody. Voda byla zpěněna do podlouhlých třpytivých vláken, podobně jako maloval vzduch nebo vodu Van Gogh. Domníval jsem se proto, že se nacházím někde poblíž Marseille, ale

11.00

nebyla to asi pravda, protože město, které vystupovalo do kopce směrem do vnitrozemí, mělo charakter částečně horský. Bylo plné kamenných staveb, kostelů, ale i administrativních budov, nesmyslných dvorů, kovových konstrukcí fabrik a špinavých hospod.

12.00

Unikum zpěněné barvy moře, jak jsem zjistil, se přitom projevovalo u skal a jinak pouze ve větší vzdálenosti od břehu, kde podobný úkaz pozorovali plavci tohoto pokročilého léta. Hovořil jsem s nimi o tom v baru, zatímco jejich ženy a děti se v podvečer

13.00

procházeli po pomalu tmavnoucí pláži. Bar byl umístěn v domě, kde jsem bydlel a byl výletními hosty hojně navštěvován, protože majitel dbal společenského života. Zde u baru i já jsem trávil většinu času, neboť důvod mého pobytu mi měl být sdělen právě zde.

14.00

Často jsem ale nedbal a procházel se po domě, žádná z jeho částí mi totiž nebyla zapovězena. Později jsem si pak i dovolil odcházet na procházky do města, které přiznávám byly stále delší, ale v baru stále nebyly žádné náznaky změn a mých úkolů. Moře jsem

15.00

chodíval pozorovat ke konci domu mezi skály a někdy jsem se v něm i koupal. Mírně fosforeskující namodralá hmota oblepovala moje tělo, ale jakoby odmítala k němu přilnout. Moře bylo studené, proto jsem v něm nezůstával dlouho a vždy poté jsem provinile spěchal do

16.00

baru.

17.00

Při jedné z návštěv města jsem pojednou pochopil, že jsem svoji příležitost náhle ztratil. Vypozoroval jsem to z chování několika osob v okolí sochy na kamenném náměstí. Lidé byli oblečeni ve chvatu, některým chyběla saka, jiní byli bez klobouku a někteří

18.00

dokonce neměli boty. Když jsem se k nim začal přibližovat, rozprchli se a já podle toho jasně poznal, že je konec. Rozběhl jsem

19.00

se proto alespoň rychle směrem k moři, ale uviděl jsem, že mi jde ulicemi města rychle naproti. Bylo temné a barvy tyrkysové, hučelo ulicemi, kde při svém podivném přílivu vyplavovalo špínu a předměty z ulic a zvedalo je nahoru ke mně. Nejprve jsem učinil několik

20.00

pohybů, kterými jsem se pokoušel uniknout postupně různými směry, ale za drátěným plotem, za zdí nemocnice či u kostela - bylo všude. Před kostelem jsem proto začal šplhat na strom, jehož větve v koruně přesahovaly špičku kostelní věže. Strom byl bez listí

21.00

a jeho větve byly složitě zakroucené a z pevného dřeva jako vídáme u kostelních lavic. Snadno jsem se po nich dostal do koruny stromu a pak i do jeho nejvýše vzrostlých větví. Moře mezitím stoupalo prudce za mnou a bylo stále více burácivé. Na nejvyšší větvi jsem se usadil, pevně se

22.00

držel a pozoroval moře. Když už mne zkoprnělého hrůzou mělo zaplavit, najednou zmizelo. Zoufale jsem pozoroval náhle se mému zraku otevřené panorama města asi z jeho nejvyššího bodu, těsně vedle věže kostela, hluboko pode mnou ulice, náměstí a obytné

23.00

domy, v dálce a skoro neznatelně pak táhnoucí se až k obzoru moře. Udělal jsem pár pohybů tak, abych pomalu slézal dolů, ale měl jsem obrovský strach, strach, že se zřítím do hlubiny dolů. Nechápal jsem proč se bojím, věděl jsem totiž, že tak jako tak

23.55

umřu, co tedy na tom bude-li to pádem ze stromu? Nedokázal jsem se ale přesunout ani o jednu větev dolů. Tak jsem zůstal nahoře. Uvězněn, ale stále naživu.

únor, březen 2003
Brno, Deštné v Orlických horách