Zaparkuji auto pod oknem firmy a jdu dovnitř. Jednání ihned začne. Jde o tvrdý spor, kdy se nám protistrana snaží vnutit své dodatečné požadavky a legalizovat je dodatkem k původní smlouvě. Bráním se, ale přestože jsem hluboce soustředěn, nedá mi to a občas se vytrhuji z prudkého toku myšlenek. Občas totiž pohlédnu k oknu, abych zkontroloval svého zaparkovaného miláčka. Je to hloupé, ale zaparkoval jsem ho příliš těsně u zdi firmy, kde jednání probíhá, takže na něj z oken prvního patra budovy dohlédnu jen když se postavím přímo k oknu. To pochopitelně není možné udělat každou chvilku, kdy bych rád viděl na své auto. Omluvím se proto uprostřed jednání. Cestu po schodech dolů a k autu, i jeho přeparkování pochopitelně využívám k promyšlení dalších argumentů, které se chystám hned po návratu k jednání protistraně navrhnout. Sjedu trochu níž pod zástavbu, kde je malé parkoviště, na které je dobře z oken jednací místnosti vidět, což jsem si dříve prověřil. Vystoupím z auta a obcházím po chodníku trávník. Dobře dělám, protože vozovka je už plná vody. Nechápu to vlastně, kde se voda z kanálů, která zaplavuje okolní silnice, bere. Rozhlížím se nazdařbůh. Ano poblíž stojí podivný vysoký člověk v široce rozevřeném kabátu, rozkročený a s nadutými tvářemi. Z hlavy, hlavně z úst, mu vychází několik umělohmotných trubic, které jsou zastrčeny přes mřížky kanálů někam do podzemí. Pod vlivem takto vytvářeného tlaku je voda z kanálů vytlačována na povrch. Moc mi není jasné, kde se tam vzalo tolik vody a říkám si, že se jedná sice o pěknou atrakci a jistě se brzy seběhnou lidé a ten muž tak vydělá nějaké peníze, ale víc vody než doposud už asi z kanálů nedostane.

Mýlím se.

Jednak zůstává muž zcela osamocen a jednak hladina vody stále stoupá. Nedbám však toho a vystoupím do mírného kopce asfaltkou k domu s firmou. Vejdu dovnitř a ledva vstoupím do jednací místnosti, vidím z okna, že plácek pod svahem je už skoro úplně pod páchnoucí vodou. Hladina přitom stále stoupá. Muž sám stojí ve vodě již po kolena, ale tváře nadýmá stále k většímu výkonu. Trochu s nejistotou přistoupím až k oknu a ukazuji všem v místnosti dolů k parkovišti, kde kola našich zaparkovaných aut už jsou téměř zaplavena. Všichni na to hledíme, když v tu ránu nastává rychlý zlom. Jakoby se něco stalo, voda najednou nesmyslně vystoupí o několik metrů. Budova, ze které to zděšeně pozorujeme z oken stojí náhle na břehu smrduté vody, jejíž hladina se táhne hodně daleko, zdá se, že donekonečna. Muž, který potopu způsobuje je pod vodou a pod vodou jsou i naše auta. Přemýšlím jestli je můj miláček vodotěsný a říkám si, že za ty prachy, co jsem za něj dal by i mohl být, ale jistotu samozřejmě nemám. Jenomže moje myšlenky nestačím ani zachytit, protože jsme náhle všichni pod vodou. Je všude okolo nás, vtlačila se dovnitř okny, přišla za námi po schodech a dveřmi tohoto pošmourného nepříjemného podzimního dne, kdy teplota vystoupala stěží na plus 7 stupňů Celsia. Plaveme pod vodou a snažíme se okny dostat z místnosti. Přestože nám v tom naše obleky dost překážejí, některým z nás se to daří. Vylétneme pak vzhůru k nebi jako ptáci nebo létající ryby. Tlak vody je skoro nesnesitelný, což naznačuje, že se pohybujeme ve velké hloubce. Letíme stále výš a výš, k nebesům, ven z kalné páchnoucí vody, přestože nám dech již skoro nestačí. Hladina nad námi se však modrá nebem a toto světlo vychází z našeho SLUNCE.