Přestože vdaná, mi T. na chodbě starého domu, kde dnes bydlí, ukázala své alabastrové a současně dokonalých tvarů nohy a pouze v kratičké noční košili mi předávala zásilku dokumentů, jež mi předchozí den přivezla ze vzdáleného města. Nebýt toho, že jsem věděl, že vyspává po namáhavé cestě a také jsem tušil, že M., dnes její muž, je také někde v bytě, zatlačil bych její křehkou postavu do chodby bytu a opřeni společně o dveře koupelny, které jsou z vnitřní strany polepeny plakátem do půli těla svlečeného krasavce ze společenského časopisu, bych do ní zcela jistě vlhké vnikl a přivodil si rychlý orgasmus. Ale neudělal jsem to. Převzal jsem dokumenty a mazal pryč. Takový je totiž život.
Finále bitvy o T. se odehrálo na sklonku našich vysokoškolských studií. T. byla květinkou našich studií. Miloval jsem ji já a miloval ji i B. Zdálo se, že B. více. T. ovšem nikdy naši lásku neopětovala. Každopádně ale přátelství mezi ní a námi mnohdy mohlo přejít v silnější vztah. Nemohu totiž smlčet o platonickém, lehce dotekovém vztahu, který mezi mnou a T. občas v průběhu studií probíhal. Vzhledem k tomu, že jsem se ve své plachosti na víc ale nezmohl, T. mne později vymazala ze seznamu potenciálních nápadníků a zůstalo nám jen přátelství. Takto jsem dokázal rezignovat a chovat se jako zamilovaný hlupáček, který netouží mít více. B. však měl úmysly jiné. Nikdy jsme o tom nehovořili, ale věděli jsme oba, že hlavní uchazeč o nepozemskou lásku T., je B.
Navštěvovali jsme T. v jejím bytě, který jí na sklonku studií koupili rodiče (protože život měl již vbrzku přijít). Sedávali jsme na restaurovaných starožitných židlích, které byly jedním z mála co v bytě vůbec bylo, ona polehávala v houpací síti, my klábosili o všem možném a současně všemožně tak, abychom ji zaujali. T. polehávala, naslouchala, občas prohodila ještě větší blbost než my, zasmála se, ukázala bílé zuby a byla krásná. Vždy po těchto návštěvách jsem s B. chodíval do některé z blízkých hospod, a tam jsme do sebe někdy zasněně, někdy zoufale lili pivo. Občas se některý z nás zeptal druhého: Myslíš na T.? Ovšem, obvykle odpověděl druhý, popadl půllitr a proudem se napil. Napili jsme se oba.
Na T. toho bylo k milování mnoho. Vlastně bylo možné na ni milovat cokoliv, tedy všechno co bylo součástí jejího těla. Její světlé kučeravé vlasy, plný zadeček, ze kterého mírně od sebe odtaženy vyčnívaly tenké nohy. Tenké měla i ruce, paže a zápěstí, nezvratné to stigma vysoké inteligence. Byla štíhlá až běda, byla štíhlá i v ramenou, které v létě obnažovala (a přesto zůstávaly bílé jako sádra). Ale my ji milovali celou a tak jak byla (přestože se o ní někdy říkávalo, že je příliš vychrtlá).
(Zasněně jsem ji např. pozoroval v posluchárně o přestávce. Přistoupila k umyvadlu, sklonila se a opláchla si něco na tváři. Kalhoty z tenkého manchesteru měla tak těsně na těle, že při předklonu jsem mohl dobře rozpoznat tvar jejího pohlaví. Byla to náhoda? Jistě ne! Její boky a hýždě na mne útočily, společně s mojí divokou představou.)
Nikdy jsme neměli rádi M. M. nebyl nijak významně chytrý, ale byl pečlivý a pracovitý. Zřetelně si vzpomínám na naše diplomové práce. M. svoji diplomovou práci napsal nejenom na výbornou, ale říkalo se, že i něco objevil. Ale co? Říkal jsem si pro sebe, když jsem do diplomové práce nahlížel. Teorii struktur, ve které M. zůstal (kdežto já přestoupil na kybernetiku) jsem už léta nesledoval (a i kdyby), takže jakýsi důkaz jakési věty, který pravděpodobně nikdo jiný doposud nezveřejnil, mne nijak nepřiváděl do úžasu. Nicméně, a i přestože jeho diplomová práce měla rozsah pouze několika stran, obhájil M. s hodnocením výborný.
Naopak, já nebo B. jsme měli s diplomovou prací problémy. B. byl výrazně lepší, ale méně komunikativní. Objevil nové postupy v rámci svého zadání. Spojení slov strukturovaný assembler působilo jako píčovina pro laika tehdy, dnes však i pro odborníka. Přesto z tématu B. vykřesal jiskru, vymačkal živou vodu. Zjistil souvislosti mezi tématem a pracemi jistého Američana J., jehož studie ale doposud nebyly zveřejňovány a kolovaly pouze v omezených odborných kruzích. Odborné práce se tehdy sháněly těžko, byl komunismus, hranice a knihovny byly neprodyšně uzavřeny, Internet neexistoval. Pátrání B. tehdy vedlo jednoznačně do Prahy k jeho příteli s přezdívkou N., který pracoval v institutu, kde výchozí studie J. v jedné kopii byla. B. se neviděli s N. řadu let, toto tedy byla příležitost k setkání. B. si nebyl zcela jist, zda J. je ten, jehož myšlenky se hodí k jeho tématu, ale po několika minutách rozhovoru s N. na vrátnici jejich institutu v Praze, kam jsme narychlo s B. z Brna vycestovali, bylo rozhodnuto. N. práce J. dobře znal, potvrdil domněnky B. a do hospody někde na Starém městě večer přinesl výtisk výchozí studie na skládaném papíře s perforací na bocích. Louskali jsme anglický text, lili do sebe pivo a spokojeně pobrukovali. Zmoženi pivem jsme přespali v ubytovně u N., (což v komunistickém Československu nebylo legální!) a druhý den pokračovali. Tehdy jsem v počtu piv dosáhl svého historického maxima (12 ks/12 stupňů/den), takže zvláště odpolední diskusní příspěvky z tohoto narychlo svolaného semináře o významu prací Američana J. mi unikly. Zpáteční cesta do Brna pak ten večer proběhla v obvyklých zmatcích, kdy po sázce, zda B. dokáže v metru zcela vyběhnout schody jedoucí dolů (dokázal to!), prokazování totožnosti policistům ihned poté, jsem omylem nastoupil do vozu metra jedoucího opačným směrem, a tak jsem B. v Praze ztratil. Sám jsem se pak pokusil nočním vlakem prospat cestu z Prahy do Brna bez jízdenky, což mi při mé smůle kupodivu prošlo. B. se objevil v Brně teprve druhý den těsně před koncem semináře k diplomovým pracem. Tento seminář byl hlavní důvod našeho spěchu z Prahy do Brna, protože vyučující byl pes. B. po svém vstupu do učebny šel ihned řešit složitý důkaz k tabuli, kde shořel jako papír. Později mi vysvětlil, že v Praze nemohl najít nádraží, telefonoval proto N., který ho lokalizoval, našel a opět na noc ubytoval. Po mnoha pivech pak B. zaspal, nešel proto stopovat na dálnici jak původně plánoval a pokusil se do Brna projet vlakem načerno za bílého dne. Byl přistižen nejprve průvodčím a později revizorem. Zcela bez peněz se upsal na zaplacení pokuty a jízdného. Oznámení, jak mu sdělil revizor, pak bude spolehlivě doručeno na adresu rodičů a školy. Bylo.
Moje povrchnost a neustálá touha o věcech pouze tlachat a přehrnovat je z jedné názorové strany na druhou a zase zpět, mi vynesla při rozmělňování zadání mé diplomové práce několik set stran textu teoretické části. Další stovka stran praktické části zdrojových kódů pak byla jen dalším rozředěním implementace některých zcela jasných hovadin teoretické části. Uplatnil jsem nepokrytě vlohy psavce a obhájil jsem! Jak vedoucí diplomové práce, tak i její oponenti nebyli schopni tak rozsáhlý text vůbec přečíst a pochopit už vůbec ne, o což mi vlastně šlo. Při samotné obhajobě pak z jejich úst vycházely výrazy jako encyklopedická studie, výčtová a přehledová práce, rozsáhlá implementace. Byl jsem spokojen. Navíc jsem si uvědomoval, že moje profesionální dráha psavce právě začala.
Obhajoba diplomového úkolu B. začala v hospodě Rekord. Sám jsem obhajoval až několik dnů po B., proto jsem na jeho zoufalý telefonát typu S.O.S. reagoval okamžitým příchodem do zmíněné hospody. Jeho hlas v telefonu byl zlomený a když jsem usedal za stůl s plným popelníkem a zamaštěným ubrusem, zlomeně B. i vypadal. V hospodě se o blížící se tragédii už vědělo, a to tak dobře, že nám obsluha hospody nosila pivo zadarmo. Vedoucí diplomového úkolu B. navrhoval 3, oponent doporučoval neobhájit. Situace byla skutečně zoufalá. Nejprve jsem B. upozornil na chybnou formální úpravu (již odevzdané) práce. B. se na mne jenom smutně podíval. Co mám dělat? vykřikoval B. do mé tváře a stejně napjatě a tázavě se mi do tváře vpíjela i obsluha a ostatní hosté hospody. Nemohl jsem jen tak něco plácnout na efekt. Jednalo se o vážnou věc. Neodpovídal jsem, protože mne nic nenapadalo a v duchu jsem si myslel, že B. nemůže obhájit. Kretén vedoucí diplomového úkolu se mu nevěnoval a asi mu byl B. i nesympatický. Oponent sepsal krátký posudek aniž se zamyslel nad neobratně a místy i chybně formulovanými úsudky, jejichž důkazy byly navíc chatrné. Ovšem pouze formálně. Práci zkrátka chyběla důslednost a propracovanost. B., najednou mne něco napadlo, ty musíš o jedné z partií, kterou jsi v práci jenom vysvětlil, podat matematický důkaz! B. zpozorněl. Důkazy mu šly skvěle. Upřímně řečeno, neznal jsem osobně člověka, který by to uměl líp. B. tím jednak zachraňoval svoji existenci na škole a jednak tím uváděl do nepříjemné situace většinu odborných asistentů školy, jejichž důvody pro pracovní zařazení byly pouze ideologicko-komunistické. Skutečně způsobilé přednášející tím bezmezně udivoval a proto jej tolerovali. Avšak souvislý diplomový úkol jakožto běh na dlouhou trať takových výkonů potřeboval několik, a navíc to byl pouze doprovodný syntaktický arzenál, jak každý odborník dobře ví. Ale B. měl i obsah. Začínalo se mi rozednívat. Vysvětlil jsem B. v několika větách jak má při obhajobě postupovat. Vybrali jsme pak společně dvě velmi problematická a přitom klíčová místa, o kterých B. bez váhání prohlásil, že je bez problémů dokáže (proč jsi to, ty pitomče, neudělal rovnou na papír? - ale no tak jednak nebyl čas a jednak by mi to stejně nikdo nevěřil. Víra, chytal jsem se za hlavu, víra jako součást matematického aparátu...). Řešení jsme našli. Bylo jednoduché. Prosadit původní myšlenky. Přesto ve mne hlodaly pochybnosti. Možná především proto, že jsem doposud nikdy u žádné obhajoby nebyl...
Mimochodem, vůbec si nepamatuji o čem byla diplomová práce T. A přitom obhájila na výbornou. Milovali jsme ji všichni, spolužáci i kantoři.
Na povinném vojenském cvičení vysokoškoláků M. skutečně nevypadl dobře. Ale to byl dost možná názor pouze mne a B., protože jinak byl docela ve formě. Běhal na výbornou, na oběd chodil vždy včas a nikdy se nestalo, že by neodebral stravu. Přesto jsme měli s B. pochybnosti. Jeho pleť ve tváři byla popelavá a v době osobního volna polehával na posteli, občas foukl do flétny, a vyjadřoval únavu jako málokdo z nás. Nevydrží, konstatoval pochmurně tehdy B., je na konci svých sil. Psali jsme tehdy T. takřka denně, zkoušeli jsme to prostřednictvím pohlednic nebo i krátkých dopisů, přestože ani já nebo dokonce B. jsme se opět nezmohli na milostné vyjádření. M. rovněž psal a rovněž dostával dopisy, které četl a u rtu si pohrával se zobcem flétny. Píše T., mučil se B., ale já ho uklidňoval. Ne, říkal jsem, T. miluje buďto Tebe nebo mne (!). M. se to pouze pokouší zvrátit. Ano, odpovídal mi B., zřetelně je M. v posledním tažení. A jako v takovém stavu se pokouší najít pokračování své biologické existence v příznivých podmínkách. A tou je mu T. Asi hovno, odpovídal jsem tehdy, protože jsem nechtěl uvěřit plytké skutečnosti, kdy T. by mohla dávat M. jakoukoliv šanci.
Ze svého omylu jsem ovšem byl vyveden, a to poměrně brzy. Po návratu z vojenského cvičení jsme s B. několik hodin sbírali odvahu navštívit T. Nakonec ale naše touha zvítězila, opustili jsme proto hospodu U průmyslovky (výborné kvasinkové pivo) a městskou hromadnou dopravou jsme se připotáceli k betonové kostce tiché okrajové čtvrti, kde tehdy T. bydlela nouzově kdo ví proč u svých rodičů. Přišli jsme tě, T., pozvat do hospody. Nešla by si s námi? Nešla, zněla její odpověď, která nás trochu zmátla. Ale jenom na chvíli. Ta chvíle byla vyplněna pohledem T. do vnitřní části bytu, odkud se znenadání vyloupl M. Vypadal úplně stejně jako před několika hodinami, kdy jsme jej naposledy viděli opouštět korbu nákladního vojenského auta. Jeho neoholená tvář a ušpiněná kostkovaná košile kontrastovala s čistotou T., jak tělesnou, tak duševní. Mlčky jsme se zazubili na T., vedle které se bez jediného slova, majetnicky a vítězoslavně M. zastavil. Hned poté jsme tiše zalapali po dechu a bez slova rozloučení jsme opustili prostor. Opili jsme se toho dne pak strašlivě. Pochopili jsme definitivní porážku, přestože jsme vůbec nechápali proč k ní došlo. B. jak se ovšem vyjádřil, se však nevzdával. Nám méně zamilovaným ale byla dlouhodobost porážky zřejmá. Teď už jenom neztratit nervy a pokud možno se ještě více neztrapnit, myslel jsem si.
Přitom věrnost M. k T. nebyla nijak dramatická. M. nikdy nepatřil ke vzorným a věrností oplývajícím partnerům. Když asi v polovině studií jsme prodělávali lyžařský výlet se školou, T. ochořela a zůstala doma. Já a B. jsme cestovali společně s M. v kupé ve vlaku kamsi na Slovensko a již cestou jsme s B. nestačili žasnout jak M. nadbíhal spolužačkám, notabene přítelkyním T. Na samotné horské boudě se pokoušel se s jednou z nich i vyspat, ale nevyšlo mu to. A. dala přednost vysokému Slovákovi, se kterým se pak dlouho líbala na nádraží před naším návratem. M. to však vůbec nezranilo a dál hledal velmi činorodě jinou sexuální kratochvíli. Teprve když se jeden z večerů pokusil hustit do děvčete velmi podobné té, se kterou jsem se nedávno rozešel (oplácaný typ, huňatý svetr a široký úsměv), jsem mu naznačil ať si dá odstup (Co se tady sereš do kamarádky?!). Její hoch mi pak byl do konce výcviku vděčný, protože M. měl sportovní postavu a jistě by ho přepral. Ale tak asi lidé žijí. Takový je zkrátka život.
Samotná bitva mezi M. a B. o T. se odehrála ve středu.
Ale neukázal. T. a M. se vzali a bydlí spolu v bytě, který T. koupili rodiče do života.
B. odešel pracovat do Prahy, přijali ho na místo správce systému v kterémsi hotelu, jehož jméno jsem už zapomenul. Staral se o nepřetržitý chod několika počítačů typu Wang.
Po absolutoriu jsem nastoupil do zaměstnaneckého poměru na Akademii věd. Jednalo se o několik nově otevřených míst, protože komunisté tehdy měli problémy nás všechny zaměstnat. Akademie se mi líbila, navíc tu potřebovali psavce jak se ukázalo, který by dokázal formulovat nicneříkající a přitom obecně platné zprávy o jejich činnosti tak, aby byli komunisté spokojeni. Vedení Akademie si přečetlo moji diplomovou práci a na místě mě požádali o vypracování svého životopisu. Do patnácti minut dosahoval několika strojopisných stran, jejichž obsahu nikdo nerozuměl. Bylo rozhodnuto!
T. jsem zahlédl na ulici z okna tramvaje poblíž jejího bytu o několik měsíců později. Byla v jiném stavu. Byla zbouchnutá! Byla těhotná až běda! Byla v tom. Byla v pokročilém stadiu gravidity. Měla šaška v šuplíku! M. se to nakonec podařilo tak, jak B. na vojenském cvičení předpokládal. Nosila jeho dítě, které jí jistě postupně stráví, M. se chystal pokračovat ve svém uchvacování světa.
B. jsem několikrát v Praze navštívil. Bydlel poblíž Karlova náměstí. Pili jsme U tygra, kouřili jsme marihuanu v bufetu na Karlově náměstí. Nebýt komunismu a neustálé perlustrace policajty, byla to krásná doba. B. začal žít s ženou, se kterou do sebe spolu fyzicky dokonale zapadali, jak B. tvrdil. Vyprávěl mi, jak se spolu seznámili. Bylo to ve vinárně, kde se B. pokusil několika náhodným lidem vyprávět pár příběhů z Brna. Protože měl již trochu vypito, a protože se pustil do příběhu o T., v určité chvíli se přistihl, že stále opakuje jedno a totéž slovo. Které to bylo?, zeptal jsem se. Nevěděl. A kolikrát jsi ho za sebou vyslovil?, ptal jsem se dál. Snad stokrát. Hm, ale nakonec jsi se zastavil. Ano, lidé mezitím odešli a vedle mne seděla P., se kterou teď žiji. Líbilo se mi, že B. již nemá myšlenky na T., ale nebyla to pravda. Jednou jsme spolu na jeho popud začali vážně probírat pomstu, kterou vykonáme na M. Obešla mne hrůza. Vymýšleli jsme jed, provaz nebo utonutí. Nakonec jsme všechny návrhy našich sobeckých genů naštěstí utopili U tygra v plzeňském pivu s pěnou jako smetana, a tak to dobře dopadlo.
B. po několika letech zemřel v Praze na rakovinu krve. Řekl mi to náš spolužák, se kterým jsem se náhodně potkal. Nevěřil jsem mu tehdy, protože jsem nedostal žádné oznámení a mělo se to stát dobře před několika měsíci. Uvědomil jsem si ale vzápětí, že vyjma B. mi jeho smrt neměl kdo oznámit. Jeho příbuzní mne prakticky neznali, společné přátele jsme neměli. B. jsem pak už nikdy nepotkal, nezavolal a v pražském bytě bydlel někdo jiný. P. zmizela, N. pracoval někde jinde. Dá se tedy usuzovat, že B. je skutečně mrtvý.
M. jsem v poslední době několikrát zahlédl u brány akademie, kde nyní pracuji. Pokoušel se dostat dovnitř, ale vrátný ho nepustil. Vyhrožoval, že se vrátí. Vrátil se. Vyvedli ho před akademii a kopli do zadku. Nebyl o něj zájem.
B. je mrtev.
Brno, Rovensko, Vieste
v průběhu let 2002 a 2003,
B. in memoriam