Dlouhá únavná noc, přestože plná radostného sexu, končí oslepujícím ránem. Vybíhám z cihlového domu mé milenky a míjím několik sousedů na cestě k tramvaji nebo odpadkovému koši. Moje vyděšené kroky ale vedou mírným svahem vzhůru směrem od města, směrem, kde je můj domov. Počasí mi přeje, sluníčko svítí a slabý větřík začínajícího jara mi volně prochází kolem tváře.
Mírný svah rychle zdolám a dostávám se k ulici, která obvykle končí tam, kde je můj domov. Třešně, střižená tráva golfového hřiště. Malý cihlový domek. Cvrlikající ptáci. Žena v kuchyni, několik našich dětí jí radostně překáží. Už běžím! volám v duchu a zahnu v chůzi dolů z kopce.
Obvyklá cesta je ale dnes složitější než obvykle. Hluboká propast se mi otevře náhle u nohou, zavrávorám a jen v poslední chvíli neupadnu přes obrubník chodníku do bezedné hloubky, ze které na mne vlají košaté koruny listnatých stromů v ptačí perspektivě. Jsou nesmírně hluboko, přestože krásné a obklopeny červenými střechami domů. Ano, to jsou naše Husovice! Ale jak propastně vzdálené!Povšimnu si cestičky podél levého konce zídky, která se celá písčitá stáčí prudce dolů, směrem k Husovicím. Zkusím ji a pomalu se dostávám na velmi prudkou prašnou cestu nejprve rozsáhlými dvory plnými rezavých drátů a plechů, zachytávám se za ně, abych se nezřítil do hloubky a strachuji se, abych se neporanil. Dvory končí zdmi domů, které tvoří hráz padajícím předmětům. Hledám otvor kterým bych se prosmeknul a dal se mezi domy s kostkovou dlažbou, a po chvilce jej i nacházím. Za zdí je ale kupodivu borovicový les. Les nevoní, je zaprášený městskou špínou a spadem. Naštěstí také není nijak dlouhý, ale zase se neobjeví dlažba, o které najednou bezpečně vím, že tu někde mezi mnou a Husovicemi musí být. Z menšího kopečku vbíhám do zahrady upravené v anglickém stylu.
Svátečně oblečení lidé tu korzují a někteří na mne s překvapením pohlédnou. Zařadím se do proudu lidí a snažím se být nenápadný, což se mi kupodivu daří. Jedná se o zahradu precizně rekonstruovaného a udržovaného šlechtického sídla z doby nejvyšší slávy Habsburského rodu v Evropě. Korzujeme nádhernými stavbami a obdivujeme je. V korzujícím procesí potkávám mnoho známých, jak to u nás v Husovicích při podobných akcích bývá, dnes je tu ale řada lidí, kteří z Husovic nejsou, takže se asi jedná o mimořádnou událost. Nemám ale stání. Těším se už konečně domů. Domů k ženě a dětem. Vysmeknu proto ruku dámy se kterou korzuji zpod své paže, přelezu nejbližší zeď a ocitám se konečně na obyčejné husovické ulici.
Klidně dýchám a pomalu, abych sen opět nevyplašil, jdu podél domu, kde jak vím kamarád vaří pervitin, a v přízemí mají cikáni hospodu. První část dne rychle ubíhá a slunce se valí oblohou. Náš domek je zřícenina se špinavým dvorkem a pavlačí, na plevelem zarostlém dvorku si hrají děti, některé jsou moje, ale některé přicházejí ze sousedství. Žena stojí rozpačitě v mezidveří. Nečekala mne, ale ustupuje, abych mohl projít do bytu. Na sporáku uchází pára z velkého hrnce, nadzvednu pokličku na menším hrnku hned vedle, ale spálím si konce prstů a pokličku upustím aniž stačím zahlédnout obsah hrnku. Žena mne ztrápeně pozoruje, no ale co, vydělávám na všechno tady kolem, poznamenám, popadnu včerejší noviny a nadutě se svalím na kanape. Po chvíli usnu a zdají se mi sny.
Deštné v Orlických horách 5. března 2003,
Čeladná 26. července 2003,
Brno 27. července 2003