Ach, můj ty bože, kam jsme to spolu pronikli, Jano? Když můj neodbytný prst, posedlý sexem a zběsilou iluzorností prázdna a nicoty, natočil telefonní rozhovor s Petrem, byl jsem opilý. Dva honci, kteří mne provázeli taky, ale, chudáci, nechápali kolik smyslů může být ve slovech "Jedeme tam," a rozradostněni vidinou mejdanu, svlečených děvčat a drahého pití (neboť to vše pro ně Petr představoval) se hrnuli do ulic podzimem rozvláčnělé a deštěm změklé Prahy. Vrávoral jsem za nimi, myslel si, že mi dlužíš několik slov, vybavoval si Petrovu tvář a naše noční dlouhé rozhovory. Ušklíbl jsem se a přes mlhu vlastních myšlenek jsem si pomyslel: "Nakonec, budete mít, co jste chtěli."

Skutečně, byl jsem překvapen. Špunty vylétly vysoko ke stropu, kde se odrazily někde za skříněmi nebo pod postelí a sekt proudil skrze labutí křišťálové sklo do našich hrdel. Petr zvládal situaci a honci s obdivem patřili na jeho bohémské chování, ladné pohyby a vznešená slova. Jenom smysl jeho slov jim unikal a čekali ode mne přívětivého tlumočníka, nebo ještě lépe, abych přesvědčil Petra, že oni umí jen tu naši obyčejnou řeč. Ale on ji neuměl! A co by se učil?! Řezal do nich kulometem písmenek, pálil dávku za dávkou a oni se kroutili víc a víc. Zběsile čekali, kdy promluvím. Mlčel jsem a přikyvoval. Poté, když několik střel sklouzlo a nezasáhlo přesně, jsem vypálil - a zasáhl cíl! Byli zmateni a my z toho měli radost, z ubohých malých honců, ale jenom někde dole, pod povrchem myšlenek, jen tak, mimo hru. Hra totiž zůstávala stejná. Ach, bože, kolik smyslu dává pár slov zapsaných na papíře? Žádný! Ve svém titěrném chaosu svět loví ryby svého ukájení v drastické honbě za hovnem z plastické hmoty a barevných cingrlátkových sklíček, s šantánovými lampičkami, celé voní cukrkandlem a je velké a tlusté jako stehno. A kdo pochopí alespoň kousek nad tento fenomén, je ztracen. A hra má a Petrova byla hrou dvou ještěrů naplněných velkou láskou k sobě z velikosti vzájemného poznání a objevu stejného jásotu v živlu, který je zabije, ale kterým pohrdají.

Jenom ty, Jano, jsi vytvářela pravou bordelovou atmosféru a tím honce přiváděla jejich pochopením tvých myšlenek na cestu k honbě za hovnem. A to nás sralo! Proto Petr vyběhl před dveře svého bytu a křičel: "Já se z toho zblázním, musím si jít koupit cigarety." Vtiskl jsem mu do dlaně desetikorunu a s vážným smutným pohledem jsem mu pokynul: "Moc se neopij, Petře." Zmizel dole, ztracen v sobě samém. Ano, zdálo se mi, že mluvil o studni nitra, o utuchající kratochvíli s Věrou, ovšem vím své - šel za honbou na hovno.

Bylo mi k zblití a alkohol mocně působil. Řekl jsem ti, Jano, že tě miluji, a v tu chvíli jsem to myslel vážně a se vším všudy. Jenomže tam byli honci. Pomalu začínala uvadat jejich těla, smutná a vláčná. Pospávali, polehávali. Nechápali. Ach, Jano, jak jsi mi odsekávala! Cítil jsem pach tvého potu až do svého křesla, tvořil se pod námahou, se kterou jsi se snažila mne dostat. Ty hloupá! Hloupá! Copak můžeš dostat boha? Jedině tak do postele. Ale ty sotva. Jsi ošklivá! Takže znechucen tvou liberálností a pochlebováním honcům, jsem vstal a začal řvát z okna do pavlačového dvoru: "Petře, kde jsi? Vylez, já vím, že tady někde jsi, přece mě, ty srágoro, nenecháš v tomhle hajzlovství samého?"

"Co blbne?" probral se jeden z honců.

"Paranoidní schizofrenie," řeklas a přistoupilas ke mně zezadu k oknu jako rozkročená tanečnice - děvka.

Cítil jsem vzadu na ramenou a hýždích kusy tvého těla a přes opilou clonu jsem pociťoval něco jako radost, něco teplého a milého. Měl jsem radost z tohoto večera, setkání s tebou a žehnal jsem honcům s jistotou, že hovno je nedílnou součástí světa jakožto fenomén.

"Jste divní patroni," malátně z polospánku uhodil do strun reality jeden z honců.

Čekal jsem, vlastně dlouho jsem čekal, a tebe, Jano, jsem o tom přesvědčoval, že se Petr vrátí a tušil jsem jeho tělo někde dole ve svém podvědomí. Tak jsme seděli v přesvědčování a dřímání honců a noc naplňovala svůj čas. A když noc neúprosně mlela svou, vzal jsem tě, Jano do dlaní a odvedl k nejbližším dveřím. Vím, asi jsi to tak nějak čekala nebo co, ale bylo to mimo mne a tebe jsem vnímal v pocitu odhovnování a opilosti jen jako cár někde vlající, stejně tak tvé tělo, jeho pohyby a všechno, co s tím fyzicky souvisí.

Ale dveře byly zavřeny, och, druhé taky - a na klíč, ještě jsem navrhoval, že je vyrazíme, ale neměl jsem k tomu dost síly.

Drze jsem proto přistoupil k jednomu z lůžek.

"Přelez si k druhému, my tady s Janou budeme spát," řekl jsem. Čekal jsem každopádně reakci jinačí - vyskočil a hned i druhý a chystali se odejít. Zkoprněle jsem na ně zíral. Loučili se i přes mé zuřivé protesty, asi jsem se tě začínal bát, Jano, nebo samoty s tebou nebo pohybů s tebou, o které jsem (vždyť jsi ošklivá) vůbec nestál a vůbec, jak můžeme spolu spát, když mozky jsou v prokletí? Velké podávání rukou a stisky až k zápěstí. Jednoho honce mám docela rád, nakonec, žene se za hovnem jenom odevzdaně, ví přece, že nic jiného neumí, a tak jsme se loučili hezky. Druhý honec je sedlácký typ vola se vším lehce srovnaný, takže loučení probíhalo nějak mimo mne, vůbec si je nepamatuji. Ale i z něho jsem měl radost, protože dnes dostal svoje. A ne jenom ode mne.

Klaplo to, zmizelo to, ticho bylo.

Stahoval jsem ze sebe slupku šatů a zíral na tebe. Tvoje neforemné tlusté tělo vytáhlo odněkud pokrývku a prostěradla a v tom všem se začalo svlékat stejně jako já.

"Ještě brýle," řekl jsem, když se dozmítalo a leželo zaklesnuto mezi prostěradlo a postel.

Ležel jsem na něm a usínal, spát, ach, spát, Jano, a hlavně se nedotýkat tvého slizkého, potem obaleného těla. Plazilo se po mně, ach, mé ubohoučké malilinkaté, celé nervozitou zkoprnělé, všemi žlázy opuštěné přirození, jsme se pokoušeli přivézt k životu, ale marně. A za zády celou dobu Petrův stín.

"Je tady Petr," každou chvíli jsem se vytrhoval.

Bylo nad ránem, tma jako v ranci a ty jsi odcházela, políbila jsi mne vzadu na krk jako splašená medúza.

Spánek.

Probuzení. Tma. Koukám do polštáře. U postele stojí Petr. Konečně se vrátil, blesklo mi hlavou. Měl v ruce pistoli a mířil na můj zátylek. Vím to! Něco cvaklo. Ach, Petře - co to bylo - proč jsi se snížil?

Odešel. Možná se střelil do úst někde jinde.

Malátně, vrávoravě jsem vstával, byla ještě stále tmavá tma. V časopisech na stole jsem prohrabával akty, hledal nejvhodnější a na záchodě jsem si třesoucími se prsty dokázal, že to ještě jde. Hm!

Postel se znova otevřela, zmizel jsem v jejím hrobě.

Den.

Kocovinou zlámané tělo se vleklo kuchyní. Hledal jsem Petra, ale přestože všechno ukazovalo na nedělní dopoledne a podle prognóz mého mozku mělo dojít k setkání, nebylo ho.

Usedl jsem mezi vajgle, vypité láhve, rozbité sklenice a zválené postele. Naplněn hustou sračkovitou bezvýchodností se zmítavou snahou se vymanit a dát smyslu, co mu patří, jsem kouřil a bylo mi hůř a hůř. Jana, Petr a já.

Pak jsem vstal a šel dělat honbu za hovnem.

Brno říjen 1984,
Rovensko červenec 2005,
a pak v průběhu mezi tím, ale málo.
Petr je Jiří.