Kudy vede tajná indiánská stezka vzduchem bych neprozradil, ani kdyby jí vyřízli klitoris.

Rudoši, tedy rudí,
běloši, tedy bílí.
Ale žádní žlutí,
nebo třeba černí.

Proudový nálet vzdušné formace bílé rasy nás prudce vtahuje do krvavého dění. Ještě pár oblouků nad korunami stromů a setkání našich dvou ras se uskuteční. Stojím s hlavou vykroucenou nahoru směrem k přilétající pohromě, jak si s jistotou uvědomuji. Uvědomuji na rozdíl od rudých, kteří jsou všude okolo mne a připravují se na boj muže proti muži. Letka ještě jednou zakrouží, snese se těsně nad špičkami stanů indiánské vesnice a v ten okamžik zaútočí střelbou. Strhávám k zemi kdo je nejbližší v mém okolí a sám se kutálím rychle pod stráň, kde může být bezpečněji. Za střelbou ale rychle následuje chrlení ohně, které je směrováno také na mne. Zvedám se a utíkám směrem k hořícímu lesu. Není kam jinam, vesnice je jeden hořící chuchvalec. Domorodci mizí v ohni a kouři, a přestože ženy s dětmi organizovaně opustily toto místo předpokládaného střetu, několik jich tady bezvládně poplakává, zatímco válečníci strhávají hořící kůže stanů a marně vysílají k obloze mračna svých rovněž hořících šípů.

Situace se zdá být beznadějná, všem nám na zemi zbývá už jenom několik nehořících míst v místě zbytků indiánské vesnice, protože v lese není možné ohnivý žár vydržet. Jeden ze starších mi položí ruku na rameno a klidným pohybem mne pomalu odvádí stranou mezi les a vesnici. Shromažďují se tu bojovníci a ostatní obyvatelé vesnice, kteří tu z různých důvodů zůstali. Postrkován pohybem ruky starce s lukem a hořícím šípem v ruce se mísím mezi toto shromáždění a zázrak na sebe nenechává dlouho čekat. Muži v první řadě zvedají ruce k obloze a stejně tak to po nich děláme i my ostatní. Prudce se hned poté vzneseme k nebi jako hejno ptáků.
Pocit je to výjimečný a rozumím tomu velmi málo, ale hlavní je, že jsme zachráněni. Na zemi nezůstává nikdo z nás, kteří jsme vesnici obývali. Letíc vzduchem rozpoznávám postupně více než jenom nebe, zemi a spoluletící indiány. Je to proudová stezka, kterou indiáni využívají pro své tajné přemisťovací lety. Po chvíli se snášíme u pomalu tmavnoucího oceánu, neb začíná večer. Jsem ohromen, ale současně náhle podivně klidný. Voda oceánu se spouští každou chvíli přes písek s kameny u našich nohou, válečníci počítají přítomné, prohlížejí si přírodní zbraně a sledují nebe, odkud může opět přijít pohroma. Skryti posléze za skalami, vyčkáváme trpělivě příletu kovových ptáků. A nečekáme dlouho. Brzy se od vnitrozemí skutečně objevují s hlasitým burácením letadla bílých. Nad pobřežím je ale jakoby neviditelná síla zvedá směrem do nebe, střemhlav se ženou několik desítek vteřin do nebes a poté jsou neviditelnou silou propuštěni. Padají pak bezvládně z oblak a mizí v oceánu, který je neslyšně pohltí.

Přespíme na okraji oceánu, kde očekáváme další možný útok. Společníci v něj už moc nevěří, před spaním ale někoho čekají. Ten člověk nepřijde. Později se jen tak natáhneme do písku u skal. Šumění moře, pralesních stromů a čehosi ve vzduchu mne brzy uspí a možná, že všechny.

Ta žena musela nakonec přijít někdy v noci. Já ji zpozoroval až ráno za úsvitu, kdy jsem vstával a ztuhlé tělo jsem se snažil rozhýbávat neumělými cviky. Všichni kolem ní již byli sroceni a soustředěně s ní rozmlouvali. Snažil jsem se nenápadně rozhovor odposlechnout a chystal se k nim pomalu přišourat. Jakmile jsem se ale hnul, žena přerušila hovor a přiběhla ke mně. Nepoznával jsem ji, to jí však vůbec nebránilo v tom, aby mne zvedla vysoko nad hlavu, zatočila mnou ve vzduchu a položila si mne náhle na klitoris. Leželi jsme v písku a nasávali vzduch prudkým oddechováním a naše těla se chvěla obdobím posexuálního aktu za přítomnosti všech čtyř živlů. Všichni nás sledovali a zřetelně v našem chování nalézali poselství pro příští dny.

Druhý den mi indiáni ukázali létající stezku, prostřednictvím které jsem mohl opět získat svoji svobodu. Trochu s lítostí v srdci jsem opouštěl jejich jednoduchou obytnou stavbu, jež nově vybudovali na břehu oceánu, ale plavným pohybem jsem se přece jenom vznesl směrem, kterým vedl vzdušný komín. Stromy poničené střepinami kovu z nedávného útoku, se tiše rozestupovaly a za mnou a mým mlčenlivým společníkem opět zatahovaly.

Moje cesta končí na večírku brněnských kamarádů, kde se v pomalém tanci tisknu k Janě a později ji i líbám na ústa. Přestože její polibky svým úzkým jazykem velmi připomínají Petru, rozohním se natolik, že se do Jany chystám vniknout, a to navzdory ostřížímu zraku ostatních účastníků večírku. Hnětu její malý zadeček a představuji si její křehké nohy a pánev. Pyj mám velmi ztopořený a přes vrstvy látky se dostávám stále blíž středu jejího klína. Oba přitom hledáme úkryt za jedním z kostelních sloupů, ale moc se nám to nedaří.

Brno, v průběhu roku až do 22. října 2004