Stal se členem nátlakové skupiny.

Před supermarketem zaparkoval auto, z přístřešku vytlačil nákupní vozík a vydal se parkovištěm směrem ke vstupu do obchodu. Bylo páteční odpoledne, léto teprve začínalo ale slunce zemi vysvléklo již před několika týdny. Jeho pozornost přitahovaly obnažené části těl každé mladé ženy, která procházela kolem něj nebo projížděla v autě. Atmosféra byla nabita sexem, alespoň jemu to tak připadalo. Vzpomenul si na zásady své skupiny a umravnil se. Není přece zvíře. Právě proto se přece stal členem skupiny. Lidská společnost totiž zjevně od svého vzniku, tj. v okamžiku, kdy začala myslí seskupovat jedince do celku společnosti, popostrkuje svůj vývoj směrem ke spasení bojem lidského mozku a duše proti animálním funkcím svého těla. Není přece pochyb, že oproštěním se od tělesných statků dochází lidská společenská mysl ke svému určení v toku vesmíru. Zahlédl ženu na sedadle spolujezdce sice starého a velmi zanedbaného auta, ale pohled na ženu jej rychle přivedl na jiné myšlenky. Rozpuštěné vlasy, nahá kolena, mladý obličej. Auto řídil křen a podobně jako ona se živě rozhlížel a vesele mával na své známé před supermarketem. Křen ho nezajímal. A pocítil vlnu nepravosti. Ti dva lidé byli šťastni a možná se ještě před hodinou milovali, narychlo před pátečním nakupováním. Začínal víkend a jistě si ho dokázali dobře užít. On ne. Vlastně pohrdal užíváním si víkendů. Vždy pak cítil prázdnotu a promarněný čas. Přesto by si to na několik chvil s křenem vyměnil. Například právě teď.

Projel vozíkem průhlednými dveřmi, které se před ním rozestoupily, podobně jako před každým. Tak sebou cloumaly sem a tam. Prošel turniketem a vběhnul mezi regály se zbožím. Přestože nakupování chápal jako nutné zlo, zboží vystavené v regálech miloval. Jak bylo čisté a barevné! Jak krásně vonělo novotou! Užíval si to. Ke krásnému zboží pak neodmyslitelně patřily mladé prodavačky, které zboží dodávaly punc sexuality. Zboží samo je sexuální, protože jeho hlavní význam je přece v uspokojování potřeb estetického vjemu, táhlo mu hlavou. Žena pak je samozřejmým doplňkem takového zboží a její kusy těla jsou ku stejné potěše jako zboží, kterým je obklopena a které jen potrhuje sexualitu. Samotná žena, svlečena a zbavena atributů dneška, které jsou dodávány ve formě zboží, je pak zbavena i své sexuality. Tak se dnes věci mají. Proto je nutné při nákupu zboží tuto sexualitu vnímat a nasávat ji prostřednictvím vhodných prodavaček. Neměl rád prodavače, přestože, jak sám v duchu přiznával, pokud mezi regály vstupoval s jasným záměrem, jako partner pro diskusi se vždy ukázal vhodnější prodavač. Dnes tomu ale tak nebylo. Navíc byl roztrpčen několikatýdenním sexuálním půstem, který mu připravila jeho žena.
Při pohledu na zadek v minisukni jedné rovněž ze zákaznic supermarketu, mu vzpomínka na jeho ženu zastavila volný chod myšlenek. Zastyděl se. A ihned si uvědomil jak dobrá je cesta členství ve skupině, kam mimochodem vstoupil i se svou ženou a děti figurovaly jako čekatelé členství. Musí do svého života zanést řád jak po něm vždy toužil. Tento vpravdě vnější řád jej pak umravní uvnitř natolik, že ovládne i své myšlenky na chtíč a jiné ženy. Skupina byla navíc sympatická svou benevolencí. Nezakazovala ani nepřikazovala. Členové pouze přijímali její stanovy a slíbili, že je budou prosazovat, byť by se chovali jakkoli s nimi v rozporu, alespoň prozatím. Každý člen pak sám časem pochopí, že řád skupiny je natolik samozřejmý, že jím podmíní i své myšlenky a chování, a to postupně jak bude evangelium šířit. Toto evangelium se stává šířené jím a ostatními členy skupiny nátlakem na zbylý okolní svět, který chtějí proměnit. Ano, jsou nátlaková skupina, která svým nátlakem změní svět. A jedno zda jej změní dříve než sebe. Sebe proměnit je pak možná součástí proměny světa – dle stanov skupiny. A jejich stanovy, to je forma mravního řádu.
Nenapadlo by jej, že minisukně patří ženě jeho generace. Zachovalost dámy, jej zaujala, po chvíli o to víc, když pochopil, že se znají. Neviděli se řadu let. Příjemně vzpomínal na koketování, které spolu měli, ale které se nikdy nenaplnilo, jako se nenaplní mnoho životních příležitostí, forma života, či běh událostí světa se totiž nemůže ubírat všemi možnými směry. Což v životě nic neznamenalo a mohlo být považováno za věčné návraty k podstaty života každého. Tak mu to nyní připadlo, když se na sebe usmívali a koketovali s neméně milým úsměvem jako dříve. Přítomen byl i její muž, který vše jistě ucítil a choval se zdrženlivě, vzhledem k tomu, že se ale rovněž znali z dřívějška, situace se dala zvládnout. Popojížděli s nákupními vozíky a živě diskutovali. Děti, zaměstnání. Ta budova u nádraží je její projekt. Její život se naplňoval tak, jak si kdysi předsevzala. A jeho? Tvářil se rozmrzele. Vzpomínal na její srolované podkolenky, když se jí narodilo první dítě a on ji potkal na ulici. Přestože půl roku po porodu, její sexualita byla tehdy výjimečná. Alespoň pro něj, přestože mu to jeho přítel, který s ním tehdy kráčel ulicí rovněž potvrdil. Švitořila. „Měl jsi tolik zajímavých nápadů, “ říkala mu nyní. Sám pracoval také jako architekt, ale práce ho nudila. Snažil se pracovat pro divadla, ale jeho scénografii chtěl málokdo. A postupně, jak mu přibývaly starosti o děti, ženu a rodinu vůbec, pracoval pouze na projektech, které byly dobře placené. Budovu u nádraží ovšem znal a sám se nad její zvláštní strukturou účastnil několika diskusí. Věděl, že je to její práce a uvědomoval si, že Věra žije životem, který si předsevzala. Možná i její muž, napadlo ho a pohlédl na Petra. Byl unavený, ale svižně si vykračoval vedle nich. „Pracuješ pro divadlo,“ spíše mu oznamovala než kladla otázku. „Ach, ne“ vytrhnul se z myšlenek, „toho jsem dávno nechal.“ „Hm,“ najednou prudce zaútočila: „jistě tedy děláš něco, co tě opravdu uspokojuje.“ Mlčel. Pokrčil rameny. Věra znejistěla. Uvědomil si, že může ze situaci ještě těžit pro sebe a trochu záhadně se pousmál. „Možná ano,“ zašeptal. „Měj se,“ řekl a rychle se vydal směrem k mraženému masu. „Čau, Ondro“ mávla za ním rukou a trochu nejistě se usmála. Zahlédl jak Petr ukázal rukou směrem k zubním pastám a mýdlům. Se zjevnou úlevou ji táhl opačným směrem.
Přijde to samo, táhlo mu hlavou, přijde to samo. Přijde to tak, jak mravní řád postupně zaplní jeho mysl a ovládne jeho tělo. Jen se nesmí nechat od cesty odradit.

Byl rozmrzelý. Řídil auto k jejich domu na panelákovém sídlišti. Byt zde stál spoustu peněz, a i tak si ztěžka mohli dovolit něco jiného. Koneckonců panelové domy sám dříve navrhoval a dodnes navrhuje. Nejsou tak špatné, říkal si vždy když procházel asfaltovou cestičkou vedoucí trávníkem, který se snažil obklopovat domy sídliště, ale kterému se to díky dětem, které si neměly kde jinde hrát, dařilo stále méně a méně.
Bylo léto a jeho žena s dětmi trávila čas na venkově. To byla také příčina jeho sexuálního půstu. Nemohl si dovolit opustit práci příliš často a bylo samozřejmostí, že musel pracovat i o sobotách. A i kdyby, jeho žena vždy využila každé příležitosti, aby před sexem unikla. V duchu si říkával, že poslední léta jejich společného soužití se dělí na intervaly, kdy má jeho žena menzes a na dobu, kdy  je menzes netrpělivě očekáván. Neúspěšné víkendové výlety za rodinou na venkov do bydliště tchána s tchýní ho již začínaly unavovat, a tak tuto sobotu zůstal ve městě, přestože měl volno. Představy ve spojení s letní atmosférou ho ale mučily těžko popsatelným způsobem. Mučil se myšlenkou, že svazek manželství mu vždy bude společensky diktovat věrnost ženě, se kterou již dávno nespí, ale se kterou musí udržovat společenské konvence. Vytrysklá myšlenka byla jistě nadsazena. Vždyť jeho půst trval pouze několik týdnů a sám musel přiznat, že při běžném soužití mají se ženou pohlavní styk obvykle několikrát za měsíc. Jenomže pro muže není sex pouze nepostradatelným pomocníkem při plození dětí. Je to s přibývajícím věkem stále více naplněním jeho života a vlastně jediným významným atributem v jeho uspěchaných a vyráběním peněz naplněných dnů. A zvláště proto byl rozmrzelý, protože v jeho životě sexu ubývalo, přitom jeho intenzita výkonu pro rodinu se stále zvyšovala. Domníval se však, že to chápe. Vždyť žena je obecně ustrojena jinak. Je ustrojena pro plození a k následné ochraně dětí. Pokud pak žije rodina ve spokojenosti a bezpečí, považuje takový stav za stabilizovaný, a tedy ji již nic nenutí k dalšímu sexu. Opak je možný pouze v případě, že se jí sex líbí, ale nikdy se nejedná o tak bolestivou potřebu jako u muže. Ženy uzavírají svoje pochvy a hrouží se do spokojenosti svého stáří.

Nikoliv však muž, napadlo jej, když druhý den ráno kroužil autem opět u supermarketu, protože zapomenul na řadu základních potravin, které mu dnešní nedělní ráno chyběly. Biologické ustrojení muže je opačné, muž je naopak připraven oplodňovat okamžitě třeba  i v pokročilém věku. Zaparkoval na takřka prázdném parkovišti a vystoupil z auta do sluncem pekelně rozpáleného vzduchu. „Ale, ale,“ podivil se nahlas, když před vchodem uviděl s krabicí mléka v ruce opět Věru. „Vidím, že nejsem zapomětlivý jenom já“. Věra se široce usmála a vyjma svých krásných nohou ukázala i neméně krásné a stále zachovalé bílé zuby. „Ne, ne. Já nezapomenula. Petr včera s dětma nečekaně odjel na výlet a já dnes nemám co k snídani.“ Nespala, projektovala celou noc, a teď – jaké krásné dopoledne. Opět chmuřil. Krásné ráno nedovedl vnímat tak bezstarostně a v noci neprojektoval již řadu let, vzpomínal, že to nebyly zlé časy, každá taková noc jakoby v něm zanechala nějakou příjemnou jizvu.

Když se objímali na prostorné posteli a on zajížděl do její pochvy na několikrát, stále hlouběji a hlouběji, přemýšlel o mužích, kteří jsou připraveni oplodňovat i v pokročilém věku.  Jsou označováni za zhýralce, vypelichané kocoury, děvkaře, proutníky, atd. Jsou ale přirození! Věra zvrátila hlavu dozadu a vydala hlasitý sten. Zdálo se, že se jí to líbilo. Buďme my muži stejně přirození jako ženy! hnalo se mu hlavou. Píchejme bez zábran! Pokud tomu naše ženy nechtějí rozumět, píchejme s jinými! Ale pozor, buďme opatrní s těmi, které doposud nepovažují svůj biologický odkaz za ukončený. Což se zdálo nebyl případ Věry, která si sex užívala bez náznaku na životní změnu. Když se ujistil, že může zůstat v ní i v okamžiku koitu, a přestože protestovala, protože byl styk příliš krátký, stříkal do ní ze všech svých sil. Příliš dlouho abstinoval. I navzdory svému věku se ale brzy vzchopil a v sexu pokračovali a opět si to užívali. Potřetí mu pomáhala ústy a bylo zřejmé, že Věra na rozdíl od jeho ženy za svůj život dozajista spolykala spousty spermatu.

Opíchané ženy ale nepovažujme nijak za závazné vztahy, pokud s nimi my sami nehodláme mít děti, uvažoval, když sbíhal po schodech domu, kde Věra s rodinou bydlela. Po souloži usnul tvrdě, ale krátce. Rozloučil se rychle a vyběhl ven. Bylo nedělní odpoledne a lidé se začínali vracet z výletů. Byl ukojen, spokojen. Svět se podobal krásnému místu k žití. Při řízení auta si pískal.

Báseň, kterou napsal to odpoledne nazval Druhá touha. „Jazykem se dostávám - do hrnku s medem - do kanálové trubky - do ženské pochvy - do budoucího času - do tenkého vlasu Již brzy.“ Zněla báseň.
K večeru pak sebral štůček barevných prospektů jejich skupiny a vydal se obcházet okolní domy. Potřeboval dát věcem řád.

Brno, Rovensko p.T., říjen 2000