Cestou podél plastikové stěny při nákupu v hypermarketu,
když noc patří milencům a moje nepřestává kulminovat v oteklé prosbě minulého času, který je v milosti dán Tobě jako naplnění mého těla a vnímané lásky, jak bych nejraději Tě vstřebala, umučila, přinutila...
zatímco, Ty, sedíš a kouříš,
a Tvé ruce rychle pobíhají po klávesnici obrazovkového dokonávání světla dne
jako je ukryt pod plášť Tvých dnů světle šedý a průměrný odraz ve Tvých očích… Je to modré světlo, které mne přinutí vždy oči přimhouřit a zeptat se sebe sama: jak dlouho ještě?

Jak dlouho ještě,
moje vnímání proniká do polohy ležícího těla jdoucího na smrtící operaci, která jej polyká jako dlouhá vodní lázeň a přijímá se zatažením dřevěné opony dne, byť je teprve před devátou ráno. Moje ruce volně kloužou po Tvém těle a ráda bych pronikla do všech sexuálních skulin našich těl, jejichž přítomnost to nabízí. Ale: nemohu se odpoutat od neodbytného, co proniká stále více mezi mé přítelkyně chladného prázdného bytu v průměru města, jehož žiji jako jedna ze skutečností Tvého jsoucna, ó pane.
Mrazící skutečnost a stále mne dostihující odpor k ruměnci tváře klauna vbrzku donošená do šedavé příčiny k úžině v úzkosti nad krajem hlubiny… Kdo zadrží dech, aby se zbavil neúprosné myšlenky, je zatracen, a přesto se vrací, usedá a mlčí a nezvedá hlas pro potřeby tak jasné. Odchází poražen, jsou jeho denní zprávy jako kdyby mne zajímal svým hnusem, jehož tělo plodí.

Jeho tělo plodí jen úzkost a špínu zbabělosti, to ve městě, kde zákon převzal moc nad naší ztuhlou skutečností. Budiž, jsem svlečena a připravena si vzít jeho úd do svých útrob, abych nezávisle na přítomnosti jeho spermatu podlehla výzvě přírodních sil. Kdo?! se snaží přirovnávat naše pronikání do mne sexuální lačností? kdo mlčí, když proudění vyžaduje další průnik a nové utrpení jako rozkoš a spotřebu souvislostí? Kdo mrdá svým časem, aby se zastyděl a zploštil tak svůj ohnutý hřbet vedle spící laně a nazval to autonehodou, byť, jak tvrdí úzkost, jde o pouhou představu, a to milosrdné představy alkoholu ještě snáší horu představivosti (vlévá se neustále do myslí, ale proniká i do těl, tryská ve falešné podobě katarzí, orgasmů a průjmů).

Stále... mne ... nutí ... myslet na pronikání do mého těla, byť skutečnost nabízí jen rozumovou představu těla, které nemá valný vliv na své konání, ale teď… sedí a vnímá displej cigarety v jeho ruce..., snažím se mu vetřít do pleti představy svého dlouhého osamění a přimět jej myslet na lačnost, která nás objímá. On ale nedbá.

Roztřesena myslím na pravou a levou stranu chodby, kterou se vracím ke svému autu, vlastně polichocena jeho přítomností, ale nespokojena jeho tělem, které mi nepatří, ale mělo by, tak jako by měla vejít na velkou scénu postava nad zemí a tupě se usmívat… Není větší vyprahlosti nad moji duší, přestože slunce si to za stropním oknem rozdává s duší jarního plachého vzduchu, jak mrtvolná zář předjaří, kde stromy ještě netuší, že jejich smrt bude přerušena další periodou astronomické opakovatelnosti ročních období.

Unikám tedy prostorem mezi zdmi ke slunci a jaro mne přijímá, země odkrývá hlubiny tepla hlíny a jako každoročně jsme podvedeni probuzením našeho vztahu k ničemu, z něhož jsme vzati. Odcházím a usedám do tiše soužícího auta, vlas na tkanině je bílý a levný, dopadá na dlažbu Tvé povýšenosti. Udělám si sama svoje představy na sobě samé. Udělám se a udělám i tebe ve svých představách a Tvůj nesouhlas bude jenom další výzvou pro moje vnímání Tvé pozornosti, byť ne pro mne a moje tělo. Strčím si ho do úst a vsaji Tě do sebe, položím si Tě na klitoris a svléknu Tě z duše, jenom Tvé tělo mne zajímá. Jaro je na dvoře a tak vykonáváme jeho pokyny, nebo ne? nebo koho? nebo kdo? nebo snad zlost? Mrtvolný úplňku mých představ! Zavlaž mne přívalem tekutin pro vydatnější růst!

pravděpodobně v Brně na podzim roku 2006