Dobudu Tě lstí.
Když mě přijmeš,
obejmeš,
a vpustíš dovnitř.
Teprve pak.
Vybuchnu
ve Tvém náručí.

Vidím Jiřího v křesle čekárny letištní haly a nějakým způsobem mě toto setkání dojímá.

Možná je to kloboukem s širokou střechou v kontrastu s jeho vyhublým a od cigaretového kouře popelavým obličejem, možná je to vojenským stejnokrojem maskovacího typu, který ušpiněný a rozedraný zde v moderní letištní hale působí tak chudě a nepatřičně. Ale dost možná je to především tím, že jsme se neviděli nejméně deset let.

Tehdy jsem Jiřího navštívil v pražské Libni jako vyznavače hnutí Hare Krišna a změna jeho tehdejší holé lebky na dnes široký klobouk prérijních honáků dobytka, mne pravděpodobně zaujala jako změna určitě pozitivní. Jenom si právě nedokážu vybavit název hnutí, které tím teď takto reprezentuje. Pustím to z hlavy, protože ho opravdu rád vidím.

Jiří ale očividně nemá ze setkání tentýž či alespoň podobný pocit, dokonce v jeho chování pociťuji jistou nevoli. Napadá mne, že důvodem může také být to, že jsem mu před 10 lety nevrátil Bhagavadgítu, kterou mi ukazoval, a půjčil mi ji s nechutí přibližně stejně velkou jakou byla chtivost, s níž si ji ode mne půjčoval zase někdo jiný, ale už nevrátil. Proto mám teď výčitky, protože mu knihu, kterou jsem nestačil pohříchu ani prolistovat nemohu již nikdy vrátit, přestože jeho klobouk nasvědčuje, že s myšlenkami na náboženství Východu to nebude tak zlé.

Ihned ale vidím jak pošetilý a domýšlivý a vztahovačný jsem. Po pár slovech, která spolu stačíme prohodit, se totiž za jeho zady objeví průvod několika postav ve smutečních oblecích. Jiří je zaslechne, ihned se přidá k průvodu a začne štkát. V průvodu postav rozeznávám jeho nevlastního otce, matku a také několik příbuzných, které znám pouze z fotografií, jak mi je Jiří kdysi ukazoval. Postav ve smutečních oblecích není mnoho, proto moji pozornost rychle upoutají nosítka, která několik postav rychle pronáší letištní halou, zatímco ostatní se za nimi snaží nezaostávat. Všichni pláčou. Na nosítkách pak bezpečně rozpoznávám v prostěradlech zabalenou mrtvolu mě pravděpodobně neznámého člověka. Jiří odbíhá za provizorním smutečním průvodem a zanechává mne uprostřed věty a letištní haly.

Stojím a sleduji průvod jak se snaží projít kontrolou vstupu do letadla. Jsou ale odhaleni, je totiž zřejmé, že na mrtvolu nemají povolení. V jednom okamžiku se snaží nosiči prorazit kontrolou násilím, ale jsou zadrženi ochrankou a vykázáni zpět mezi sedadla čekárny letištní haly. Bezmocně na sebe koukají. Pohled Jiřího se setkává s mým a já pokrčím rameny. Nemohu pro něj nic udělat. Přestože mi letiště patří, zákon na převážení zvířat, mrtvol a nebezpečných chemických látek platí i pro mne a ani já ho nemůžu porušit. Navíc, já mám děsnýho pamatováka.

duben 2003 - srpen 2004, Brno,
všechno je to vymyšlený,
Jirko, ozvi se, prosím!
vlastně ne, to byl vtip, nebo ne?