Po povrchním mejdanu, ze kterého odcházím vcelku brzy a zanechávám na něm svoji dobře se bavící ženu, se rozhodnu přespat na ulici.

Z domu, kde bydlíme si před staveniště protějšího domu vytáhnu postel a různé věci, především však moje zápisky z vysokoškolských přednášek a rukopisy technických a beletrických textů. Jsou pořádkumilovně svázány do hromádek, obsah jednotlivých hromádek mi ale není znám dost přesně.

Spím a s uspokojením při občasném probuzení zpozoruji, že okno našeho bytu je již osvětleno jistě již po návratu mé ženy, která si jistě užila jásotu, smíchu, tomboly, tance při současných populárních šlágrech a alkoholu.

V časných ranních hodinách se nakonec přece jenom rozhoduji k návratu domů. Snažím se popadnout postel a část rukopisů. Jsem nahý a kolem mne procházejí ranní chodci jdoucí jednak z mejdanů a jednak pracovat. Postelí zakrývám trochu svou nahotu, ale do náruče pak seberu jen pár hromádek. Myslím si, že se pro zbytek jistě vrátím a doufám, že se mi mezitím nepoztrácejí. Jdu k domovním vratům, ale nepoznávám je, protože jsou na rozdíl od jejich obvyklé hnědé barvy bílá. Domnívám se proto, že jsem u sousedního vchodu, ale když se pozorněji rozhlédnu, zjišťuji, že tomu tak není, jsem správně u prvních vrat od křižovatky ulic. Vrata ale opravdu připomínají vstup do vedlejšího domu, kde bydlí skutečná spodina naší městské čtvrti jako jsou bezdomovci, nejtmavší cikáni a lidé již několikráte věznění. Zkouším klíč a pochopitelně nesedí, vrata jsou nově vyměněna, nechápu však proč za horší. Přesto to se zámkem zkouším ještě několikrát znova. Náhle se ale vrata otevřou a za nimi stojí moje žena, která mi přišla otevřít. Přes nos má leukoplast, kterou si asi ošetřila ránu z bouřlivé noci, je unavená a neupravená, ale usmívá se, protože si mne chce jistě udobřit. Jdu s ní po schodech a chodbou domu, který vůbec nevypadá jako náš a opět i zde spíše připomíná chodby vedlejšího domu svým rozpadajícím se betonem (kterým na častých místech prorůstá tráva), pachem moče a vlhkostí stěn. Dokonce se před námi najednou uprostřed cesty objeví velké lidské hovno, ze kterého odlétne velká masařka a dalších několik much. Zápach je silný, protože náhle svítá a dům je prosvětlen a proteplen. Odháním masařku, která doráží na můj obličej. Jdeme rychle dál a hoven je ještě několik, některá jsou rozšlápnuta a jsou jimi zamazány i dolní části zdí, jak se je pokoušel kdo do nich šlápnul otřít z boty. Navaluje se mi, ale ženě s úsměvem říkám: To bude spousta peněz, protože toto je jistě jenom sen.

Gornija Vala, 25. června 2004