Ty bílé kameny klášterních zdí mne vždy zvláštním způsobem přitahovaly, nebo spíše ohromovaly. Z jakého jsou kamene? Kdo je kdy stavěl? Vydržely už tolik let a každý rok ať už kdykoliv, slunce když vysvitlo a opřelo se do jejich mohutnosti, vysávalo z nich kousek po kousku všechnu barvu, a tím i světskost.

Kolem bílých kamenů klášterních zdí chodívám každý den. Procházím parkem, který je namačkán mezi velký oblouk nové silnice a klášter. Parkem jdu tichá a klidná, je ráno, cítím, že jsem dlouhým a pevným spánkem smyla ze svého těla a duše všechnu špínu předchozího dne. Jakoby osvobozena od pout prošlého, jsem připravena oblažit se novým dnem a postupně s ub7vajícím sluncem pít jeho hořkost až na dno nejistého večera a zrádné noci. Jdu podél dřevěných lavic a záhonů květin, o které je pečováno o něco lépe než o stromy a vzácné křoviny, které jsou poničeny, sesychají se a hynou. Dýchám vzduch pročištěný zelení tak, jak dovolí těžká nákladní auta neustále lomozící v oblouku široké silnice, která obepíná park i klášter.

Silnici přecházím, když se chci dostat dál podél klášterních zdí do tišších ulic centra města. Ben nikdy nechce jít, musím na něj několikrát zavolat a být i přísná. Náhle má v parku spoustu práce, pobíhá, předstírá, že vypouští moč, něco hledá v trávě, zaběhne pod stromy. Když se mi podaří ho výhrůžkami dostat z parku, vezmu ho pěstí rovnou za obojek. Ben nenávidí hluk a syntetickou špínu aut. Teď cení zuby a chtěl by se ulicí přehnat střemhlav.

Přejdeme těsně podél vstupní brány kláštera, kde za sklem zahlédnu hlídače, jako vždy anonymního, s rybím pohledem, říkajícím jako obvykle, kdy už se to ten pes naučí.

Město je probuzené a nepříjemnost hlučných nákladních aut (kam stále jezdí?) mizí, když přejdu spletí uliček nově restaurovaného vnitřního města a vyjdu na sluncem ranně zalitém náměstí. Mám ráda letní slunné náměstí, v jehož vzduchu je ještě cítit noční chlad, který vám navzdory šatům obaluje stehna a vůbec celé tělo. Na náměstí je mnoho laviček a ta řada u kašny je mým cílem, tam je slast bystrosti začínajícího dne nejsilnější, tam usedám mezi jiné, snad sobě podobné, otevírám svoji knihu nebo raději čerstvý časopis a čtu. Jsem kolébána klidem ležícího Bena u mých nohou a spokojená pocitem okolní práce procházejících lidí, kteří míří tam, kde je jejich cíl, připraveni provézt svůj výkon s předchozím rozmyslem.

Náměstí má kulturní vzhled teď, co prošlo rekonstrukcí a snad mu vdechuje jeho atmosféru i řada drobných obchůdků nejen s pečivem, nejen se suvenýry, ale i knihami, hudebninami, kavárničkami a hřmotem tlukotu nádobí několika restaurací.

Holubi vzlétají a zase se snášejí, nějaký blázen ve špinavém potrhaném saku jim hází housku. Pozoruji ho, složím časopis a po chvilce zase pokračuji ve čtení. V řadě laviček se lidé často mění, scházejí se tu páry, čtou se noviny, občas někdo prohodí slovo. Sedím dlouho a čtu, protože slunce hřeje a mnou dobře volené lehké šaty pro tento den obepínají pleť po celém těle.

Tělo se pružně zhoupne a šaty zašustí, když vstávám a pomalu odcházím, hledám jiný kout, jiné místo mého klidného dne, zatímco v chůzi myslím na románovou postavu nebo na výraz autora eseje z časopisu, popotáhnu Bena za vodítko a on se rozběhne vpřed, s vyplazeným jazykem. Hora masa a kostí připravená pružně se podvolit mým příkazům, se žene vpřed.

Je poledne. Mám dvě oblíbené restaurace a podle nálady je střídám. Nevyhýbám se samozřejmě experimentům, zkouším často i jiné, ale i přesto že jsem mnohdy spokojena, vracím se většinou ke svým stálicím. Usedám v prvním patře hotelové haly k oknu, jak příjemný a opravdu objevný je pohled na kus parku pode mnou a vzadu za stromy nově postavenou moderní budovu nějaké instituce. Číšník hned přibíhá, jsem jako vždy docela ráda a opět tím lehce a příjemně překvapena. Vybírám si hlavní jídlo a když mi ho přinesou, pozorně a klidně ho polykám. Myslím na blížící se večer, protože den je v půli a protože i tehdy mne čeká restaurace a trocha vznešenosti. Zkalené pocity rychle zaháním, platím oběd s dobrým spropitným pro uklánějícího se číšníka, který je teď pozorný a uctivý a vlastně proč ne.

Je ale stále ještě den a s Benem jdeme městem, které se začíná nepříjemně zaplňovat lidmi z institucí a továren, hlomozícími autobusy. Hospody a kavárny pod širým nebem ztrácejí svůj klid, jsou okupovány stálými hosty a ostatním davem, začíná hlavní tržba. Prchám z města, myslím na parky, kterých je ve městě několik a jsou docela prostorné a Ben by se určitě rád proběhl, lidé jsou ale i zde, prchám proto dál, jdu do svého bytu, kde jak doufám nacházím klid.

Byt je prázdný a kniha na posteli s kožešinou je jen pusté místo. Rychle ho zabydlí Ben, ale odeženu ho a sama se položím vedle kožešiny. Po chvilce přemýšlení vleže se zavřenýma očima pak sedím u okna a pomalu ztrácím klid.

Brzo přichází večer, oblékám se a pečlivě maluji. Odcházím, abych prošla nocí, kdy ráno následujícího dne je vykoupením.

Ráno se probouzím, naštěstí sama, ještě v posteli si beru knihu, ale nečtu, jen obracím listy, jen mi táhnou hlavou pojmy, když svět pádí svým pracovním rytmem nesmyslně dál a strhává mne se sebou.

Myslím na tyto věci, když chodím ranním bytem, ale nikdy se nedostávám příliš daleko, protože v určitých souvislostech mi dochází dech ducha. A v těžkopádných myšlenkách pak tonu jako v blátě, do něhož se nořím při spleti uvažování, neschopna naleznout řešení.

Ranní klášterní park mne láká, a tak s Benem jdu jako obvykle. A cítím, že obvyklost není diktována jen mým vlastním rytmem, protože i dnes ho potkávám a i dnes se na sebe usmějeme. Cítím k němu obdiv a sympatie, chvíli stojíme a láskyplně pozorujeme své psy. Jeho fena je stejné rasy, jen o něco mladší. S úsměvem se zdravíme a prohodíme pár vět. Prožili jsme společně rovnováhu věcí, jak jsem si zvykla tomu říkat.

Jdu dál a Bena musím táhnout přes silnici za obojek, který držím pevně ve své pěsti a vrátný od stěn z bílých kamenů má opět ten nechápavý pohled. A jdu letním městem, které je plné slunce, úzkých uliček a nakonec prostorného náměstí.

Potkávali jsme se a mluvili o rase svých psů a nahlas uvažovali, že jeho fenku a Bena spáříme. Byli jsme velmi praktičtí a naše rozhovory nikdy netrvaly déle než několik minut. Říkal, že mi ukáže rodokmen a příští den ho skutečně přinesl. Mlčky asi čekal, že udělám totéž, ale já jsem rodokmen nemohla najít. Proto ještě několik dnů otálel. Když se ale postupně ubezpečil, že Ben má ušlechtilost rasy podle toho jak ho pozoroval a někdy mu sahal pod krk a do tlamy, uklidnil se a říkal, že už nemusíme čekat.

Jenomže přestože se Ben snažil a i fence Else nebyly námluvy proti chuti, oba nemohli dosáhnout spojení. Zkoušeli jsme to několik dnů za sebou, které byly pro Elsu nejvhodnější a ke konci jsem byla já i onen muž plni nervozity. Elsa a Ben pobíhali parkem a kolem klášterních zdí, čichali k sobě a kousali se, ale vlastní spojení se jim nedařilo. Když jsem odváděla Bena, mrazilo mne, protože bílé drahé kameny klášterních zdí na mne cenily zuby a kolem očí se mi objevovalo příliš jasné světlo, přestože jsem věděla, že za svatými kameny na svatých místech jsou už jen sklady zeleniny a brambor.

Mrazilo mne potom několik dnů, když jsem chodila parkem, ale nepotkávala jsem je a v průběhu týdne jsem se uklidnila a všechno zase bylo jako dřív.

Drahé kameny klášterních zdí se mi ihned vybavily, nebo spíše pocit jejich přítomnosti, když zazvonil a vstoupil poté, co jsem mu otevřela. Bylo ráno některého dne, jako obvykle jsem nebyla ještě nijak připravena na vycházku s Benem, takže jenom v prádle a v lehkém župánku jsem stála ve dveřích a zdvořile a překvapeně

"Ále dobrý den! To je překvapení?! Jak víte, kde bydlím?"

Usmál se, trochu, jako by ho uštknul had, a vstoupil. Smála jsem se, založila si ruce na prsou jak jsem si přitáhla župánek, kulatila záda a ramena a cítila se pánem situace. Vstoupil do kuchyně a byl nervózní, ale uklidňovala jsem ho slovy, jsem už dlouho vzhůru a teď se převléknu a půjdu s Benem.

Po chvilce v kuchyni se začal také usmívat, ale to už jsem věděla, že s ním budu spát a když mě vzal za ruku, ani jsem se nebránila, jenom jsem řekla, že je moc hodný že přišel a když do mě pronikal, byla jsem něžná, protože mi to tak připadalo a i proto, že situace byla pro něžnost stvořená. A zatímco se ve mně pohyboval, cítila jsem, že nutnost této chvíle vznikla už dávno, vlastně ve chvíli, kdy naše pohledy na ranních vycházkách teskně uvažovaly o spojení obou psů a také jsem plně chápala, kde končí psí páření jako nedovolené.

Vyvrcholení bylo docela pěkné, přestože jsme se nikdy předtím neznali, vydržel docela dlouho a tekutý svět všude kolem se mísil s teplem mezi nohama a sluneční bandáží skrze okno a přes jeho tělo, které odpočívalo zpola na mém a zpola na loktech, opírající se o postel v mé ložnici.

A ovšem k vrcholu našeho společného štěstí došlo den nato, samozřejmě v parku, kde Ben lehce povalil Elsu a snadno, samozřejmě a přirozeně se s ní spojil. Klidně a s jistotou jsme je pozorovali a oni pozorovali nás, dá-li se to tak říct. Naše touha a přírodní skutečnost - zachování rasy - se naplnila v zákonech staletých světů. Staletých jako ony kameny, kameny bílých klášterních zdí, u nichž se člověk cítí jakoby vyhoštěn a jen lapá ze vzduchu pocity souvislostí.

Jako obvykle nechápavý pohled vrátného, ale slunce se dnes opírá ještě o něco silněji, projdu proto s téměř upřímným úsměvem kolem něj a nehněvám se.

Moje šaty by se tiskly na tělo v lehkém vánku, ale jsou ušity jen z několika kousků látek, takže cítím jen vzdušnost a konečně i pohledy lidí.

S Benem se couráme ulicemi historické části města, až objevíme prodavače párků a vedle něj květinářství a zahradu nějakých hodných lidí.

Brno,
někdy koncem 80. let,
ale určitě před rokem 1989
a v dubnu 2005