Návrat z kosmu
Vracíme se vesmírným plavidlem podivného tvaru, v jehož kokpitu je spousta haraburdí a zbytků naší vesmírné plavby.
Nepřetržitý chaos přistávacího manévru.
Alespoň mně se to tak vždy zdá.
Popadnu deku a než to všechno skončí, jdu se projít městem.
Je temné a zamračené, plné nočních, zasmušilých chodců.
Vlastně i drobně prší.
Deka, kterou mám přehozenu přes ramena proti chladu nestačí, jinak jsem totiž nahý.
Ale nejedná se o obyčejnou deku, je to moje zamilovaná houně z příjemné ovčí vlny, kterou se běžně v noci přikrývám.
Je ale příliš krátká, aby mi zakryla celé tělo, klouže mi z ramen a dole zase nezakryje zdaleka od pasu dolů.
Zkouším si alespoň bezpečně zakrýt boky a pohlaví, abych noční chodce neuváděl do trapné situace.
Ti se ale tak vůbec necítí, připadá jim, že je to jejich město, přestože já si myslím, že je i moje.
Začnou s nadávkami, ale později se dostaví i kopance.
Dokonce mi někdo strhne deku z ramen a uteče s ní pryč.
Jsem tedy nahý a to už se vůbec nehodí.
Pokouším se dostat zpátky k vesmírné lodi, ale, jak směšné! ztratil jsem se ve vlastním městě.
I kamarád, který si se mnou jen tak vyšel je někde pryč.
Nahý v dešti ztracený ve vlastním městě po návratu z kosmu.
Nebudu to mít lehké, šeptám si pro sebe, však s jistotou vím, že vina je jen na mé straně.
Nýrsko, 4.srpna 2010