O několik měsíců je jasné, že byla počata nová bytost. Ubíhá potřebný čas. Bytost je zrozena. Je to žena. O několik let později jsem do ní zamilován. Její otec a matka jsou mrtvi. Několik ran veslem při přepravě přes řeku do města, kam odváželi plody svých rukou. Tyto jsou motivem vraždy. Jsou rozprodány na stejném tržišti. Jsou to hliněné nádoby.

Její jméno v překladu znamená Hněď.

Šedivá řeka, která spolykala těla jejích rodičů se vlní u mých nohou v ranním klidu. Stojím před domkem z nepálených cihel spojených blátem a rákosem, domek se zadní stěnou opírá o skálu černé hory prosté vší flóry. Mé nohy vězí v rákosových sandálech. Za temnou horou vychází slunce, protože noc bledne a na vlnkách přede mnou se třpytí světlo.

Hněď se při mém návratu do domku probouzí. Je velmi bílá, když odkrývá pokrývku, která nás v noci hřeje. V noci se tiskneme k sobě a posloucháme hukot temné hory.

Nyní přistupujeme ke snídani, polykáme několik hrstí rýže. Uvařili jsme ji večer. Hněď má malá ústa.

Náš dům je samota. V jeho okolí jsou neplodné hory, kalná řeka obrostlá usychajícím rákosem a nebe vždy temné. Někdy z něj prší. Stojíme tehdy s Hnědí na dešti a vzájemně si myjeme těla. Z hory stékají potoky bahnitého popílku, které nám sahají až na lýtka a odtékají do řeky.

Hněď sbírá rákos a plete košíky. Z hlíny hory (dobýváme ji v blízké jeskynní díře) vytáčím na kruhu nádoby. Vypaluji je pak v naší peci.

Jednou za týden nakládáme vypálené nádoby do košíků a scházíme s Hnědí dolů podél řeky k převozu. Naše pravidelnost diktuje majiteli převozu, aby nás vždy čekal. Nastupujeme, odrážíme. Pozorujeme s Hnědí blížící se druhý břeh kalné řeky. Za námi, pracující veslem, vklíněným do opěrky lodi, postrkává loďku vpřed v klobouku převozník. Je to týž, který zabil Hnědi rodiče.

V tržnici prodáváme své výrobky a v jednom košíku si zpátky odnášíme nakoupené potraviny, tabák a ostatní potřeby.

Pokud čas dovolí, hnětu z hlíny figurky. Protože jsem Evropan, jejich tvar a způsob stavby je ovlivněn mým domovem. Snad proto jdou také dobře na odbyt. Nedokážu je ale vyrábět příliš rychle za sebou a navíc ani nechci. Některé sošky se Hnědi líbí a nějaký čas si je necháváme v domku. Po čase je prodáme, když se objeví ještě zdařilejší.

Večer sedíme a posloucháme horu. Někdy mlčí. Někdy křičí. Někdy nás laská. Po setmění zapalujeme svíce a užíváme drogy. Hněď je těžce snáší, ale vášnivě je užívá. Někdy se v opojení milujeme. Tehdy slyšíme horu jak vchází dovnitř našimi těly a usazuje se v našich duších.

Hněď klade na dno košíku dřevěný nůž. Zakrývá jej víkem košíku. Stojím u rohože, která kryje vchod domku a naslouchám jejím pohybům. Hněď nabírá do dlaní hrst rýže a krmí mne. Dívám se jí do hnědých trochu šikmých očí a na rtech cítím bříška její dlaně a prstů.

Pomáhám jí s košíkem, před vchodem v dešti jí omývám chodidla a lýtka. Stojí na kamenu, který trčí z bahna. Déšť je drobný. Vzpřímím se a Hněď mne obejme. Scházíme v dešti k řece, rákos páchne sladkým vzduchem.

Když přicházíme k místu, kde kotví loďka převozníka, Hněď mi podá košík. Obejmu ji kolem ramen a políbím do vlasů. Převozník vstává, v ruce drží rákos, mechanicky jej ohýbá. Déšť sílí.

Nastupujeme. Převozník odráží loďku. Usedáme. Hněď si klade na klín, na ten klín, který je počátkem všeho, který třímám jako svítící pochodeň v této zapomenuté zemi, klín, který mi bozi přidělili jako nalezení, košík. Pozorujeme protější břeh. Blíží se. Jsme u jeho okraje. Převozník seskakuje z loďky a vstupuje do řeky. Tlačí loďku ke břehu. Hněď otevře košík a podá mi nůž. Otáčím se k převozníkovi a vrážím mu nůž do břicha. Nevykřikne, rána mu otevírá vnitřnosti, po chvíli mu zpod prudce rozšířených očí vytéká z úst krev. Vrávorá a padá do řeky, je jí pohlcen. Hněď vstupuje do řeky a uklidňuje rozhoupanou loďku. Podávám jí nůž. Omývá ho a schovává do košíku v loďce.

Při zpáteční cestě mlčíme. Protější břeh se přibližuje. Jsme u něj. Převozník vyskakuje z loďky a brzdí její dotyk s tmavým břehem. Jsme na břehu. Odcházíme k domku. Převozník nastupuje do loďky a odjíždí. Šplháme pod horu k domku. Déšť trvá.

V domku otvírám košík. Nůž pečlivě čistím rákosem. Hněď rozdělává oheň. Její černé vlasy se lesknou deštěm. Svlékáme se a sušíme. Bílá ramena Hnědi svítí pod šikmýma očima, její ruce mne hledají.

Déšť ustává. Nejprve ticho, pak nápor větru do stěn domku. Ležíme a tiskneme se k sobě. U našich hlav svítí oheň. Za chvíli promlouvá hora.

Brno, určitě před rokem 1989
a 8. srpna 2003