Procházka Koridorem -> Na šňůře:

Přijíždíme pozdě v noci. Představení ještě odehrajeme, přestože lidí, kteří ještě zůstali při čekání na nás nebylo mnoho. Hustě sněží mokrý sníh celý den a teď i celou noc a náš mikrobus před divadlem je obsypaný tak, že do domu, kde spíme jdeme pěšky. Není to vlastně daleko, ale protože sníh na ulicích nikdo neuklízí, prodíráme se na okraj města docela dlouho. V přízemním domě u řeky padáme unaveni každý na jednu postel a spíme, přestože bychom chtěli ještě pít a probírat představení. Někteří z nás se ale o to pokusí, výsledky jsou však nejasné a nezřetelné, zvláště pak pro mne, který usínám jako jeden z prvních. Sny mám velmi sexuální, poprvé i ve snu mám v puse ztopořený penis, říkám si, vlastně to není tak špatné. Jsou to orgie. Nějaká žena mne objímá a já ji vzrušuji, jenom nechápu proč se nikdo nevěnuje mému ztvrdlému přirození. S ženou přetahujeme předkožku na penisu, který jsem měl prve v puse, je docela velký a v duchu zalituji, že si ho občas vykouřit nemůžu sám. U procitání přemýšlím o své bisexualitě a zda se ve mně probudila ze společenské naléhavosti a nebo zda ve mně vždy dřímala. Napadá mne, že tyto často pranýřované deviace souvisejí s obecným vývojem, protože příroda zkouší všechny možnosti. Je už světlo a za oknem pod kterým spím a které vede do ulice, už nepadá sníh, naopak je za ním docela světlo. Někdo z kuchyně, kdo tam právě přišel volá, ať se jdeme na něco podívat. Okna kuchyně jsou obrácena k řece, vlastně je zde velká prosklená stěna, přes kterou vidíme na pod námi se prudce valící se řeku. Koryto řeky je meliorované, což je zjevným důvodem proč voda ještě nesmetla tento dům, který je postaven na soutoku dvou řek. Řeky jsou mimořádně rozvodněné, protože zatímco jsme spali, nastala prudká obleva a vlastně všechen sníh, který padal dlouhé týdny mizel přímo před očima. Dům, ve kterém jsme přespali a který patří našemu principálovi, je kuchyní obrácen ke středověké stavbě stojící na druhé straně soutoku právě rozvodněných řek trochu na mírném návrší. Však těžko lze říct zda jeho poloha je lepší už pro impozantní výhled z našeho domu na něj. Těsně pod hradozámkem je mohutný splav, který je vlastně soutokem s řekou, jež se vodorovně valí meliorovaným korytem řeky nad kterou stojí náš dům. Fascinovaně hledíme na soutok, tmavohnědou až černou vodu a přízračnou stavbu naproti nám a uvědomujeme si genialitu našeho principála, pokud umístění tohoto domku a jeho architekturu ovšem sám určil. To ale nemůžeme zjistit, protože on už tady není a vlastně i my musíme rychle odtud, abychom nezmeškali představení v dalším místě našeho turné. Všichni se rychle balí a já mám za úkol pečlivě dům zamknout a opustit ho jako poslední. Jdu ode dveří ke dveřím, všechny jsou vstupní a kterých jak zjišťuji je velké množství, v zámku některých je zastrčen klíč, ale zdaleka tomu tak není u všech. Říkám si, že některé klíče se jistě budou hodit do více zámků a je tomu opravdu tak. Postupně zamykám a je tady dokonce i nějaká zdobená branka namísto dveří, ta nemá zámek jen dvě skryté závory zevnitř umístěné tak, že je zvenčí nikdo neobjeví a pevné a nedostupné tak, že i kdyby, zvenčí je nelze odšoupnout. Nakonec sedím na patníku před dobře pozamykaným domem a čekám na ostatní, kteří se pro mne zastaví mikrobusem, koukám sentimentálně na řeku a myslím na to, že nikdy, nikdy já nebudu majitelem takového domu. Ostatní ale už přijíždí.