Procházka Koridorem -> Procházka Koridorem:

Popocházím, snažím se - vojenským krokem koridorem, sem a tam a vlastně jenom čekám. V ruce držím 4 ks mobilních telefonů, 2 jsou moje a 2 Petrovy, mého hlavního soupeře nedávno ukončené soudní pře. Jeho telefonní aparáty jsou ovšem oba daleko modernější než ty moje, a to je z nich ještě každý jiný model. Všechny 4 jsou ale fyzicky stejných rozměrů, takže se dají dobře nosit i v jedné ruce. Jsou vlastně na telefony trochu neobvyklého tvaru, vlastně připomínají spíše dálkové ovladače nějakých docela složitých technologických zařízení. To mi vnuká myšlenku, že Petr může mít ještě jeden telefon, který mi nepředal a ten používá pro své hovory. V jednom ze svých telefonů rychle nacvakám jeho jméno a zkouším se na všechna pod jeho jménem uvedená telefonní čísla provolat. Marně, všechna, alespoň ta, která mám já poznamenány, rozezní vždy jeden z jeho telefonů, které právě držím v ruce. Uvědomuji si však mimochodem, že i zvuk, který přitom Petrovy telefony vydávají, je vžy tlumený a velmi civilizovaný, což já a moje telefony zatím ovšem také ještě neumíme. Jsem právě u spodní části koridoru a chystám se otočit a jít zase nahoru, ale z otevřených dveří jakéhosi bunkru, kterého jsem si při svých dřívějších obchůzkách nevšiml, se ozývá hudba Plastiků. Hrají skutečně oni. Zpívají česky a slyším jak na ně někdo z davu v pauze křičí, ať je zpěv v angličtině jako za stara. Mejla, protože to zpívá skutečně on, neb si asi odskočil na koncert ze záhrobí, odpovídá, že angličtina dnes není na pořadu dne a kapela pak hned spustí další song, kterým koncert ukončí. Stojím mezitím už v davu v hledišti bunkru, poslouchám a myslím na to, že cizí jazyky opravdu teď nejsou na pořadu dne stejně jako naše sny a ideály a naši bývalí kamarádi. Láska, štěstí, krása, skutečnost, to všechno je opět v prdeli.