Procházka Koridorem -> Rodinná oslava:
Tato část povídky není moc o lásce, možná se jenom týká rodinné lásky, která pochopitelně není žádný odvaz. Koho to nezajímá, ať přejede zrakem na následující odstavec, což je sem.
Usedáme ke svátečnímu stolu.
Jsme uprostřed města, rodina je kompletní, jídelní stoly tohoto významného hotelu jsou připraveny na večeři, kterou tady budeme absolvovat. Jistě, je léto, takže celková atmosféra a co je ve vzduchu, má silně podmaňující kouzlo. Přesto, složím příbor a jdu na vzduch. Podle všeho žádná velká škoda, protože večeře je ještě v plenkách. Jdu v saku bez kravaty napříč ulicí jednoho z evropských měst. Je to vlastně náměstí prošpikované řadou kolejí, pruhy pro auta jsou zapleteny všude možně a ve všech křižovatkách ať už s nebo bez semaforů je velmi těžké se orientovat. Vlastně mi to ale nevadí, protože jsem nějakým zvláštním způsobem zachmuřen z celé rodinné akce, která se koná nevím proč někde v Paříži, namísto aby to bylo u nás někde v Palermu a nebo alespoň v Salermu. Za chvíli pak sedím s kamarády v nějaké čajovně naproti na náměstí a mám depresi. Pořád si myslím a doufám, že je to jenom sen, ale Tomáš má zprávy, které je těžké slyšet. Projekt jde do hajzlu. Žádné informace, kterými disponujeme (a především disponuji já) nejsou žádané a na velký projekt, který jsme měli dokonce řídit, už nemáme potřebný vliv. Milan se snaží alespoň vzbudit nějakou iluzi, říká, že jsme na okraji zájmu a měli bychom se aktivovat. Tom to ale říká jasně a zapaluje si vodní dýmku. Jdu ven a noc je fakt letní a svádivá a docela mám chuť se násilím s někým pomilovat. Zuřivě a tvrdě. Jdu náměstím zpátky, všude je teplo a vzdušno a lidé a tramvaje a otevřená okna. Hodně se mluví. Mám stále sako a důstojnou vizáž vůbec. Snažím se ale přes všechny tyto svody náměstí či co to vlastně je, projít rychle do restaurace, kde je jistě naše večeře již v plném proudu. Nedaří se mi to ale a já zůstávám někde bokem, bez informací a vlivu. To je prostě blbej den.
<- zpět