Zánik psaného slova
sylabus

     …
Information is
not knowledge
Knowledge is
not wisdom
Wisdom is not truth
Truth is not beauty
Beauty is not love
Love is not music
Music is THE BEST...
(Voice Of Mary's Vision,
Frank Zappa: Joe's Garage)
   
 
     (Často se v diskusích na akademické půdě, soukromých seminářích, ale také v hospodě dostávám do rozporu s názorem kamarádů, kteří jsou přesvědčeni, že papírová kniha jako médium moderní civilizace přetrvá. Já zastávám názor, že kniha zanikne a dokonce nejenom její papírová podoba, ale i podoba digitální. Proč tomu tak bude a že to bude a že je to ještě daleko horší - nikoliv však beznadějné - se snažím pokud možno srozumitelně vysvětlit v následujícím textu.)
řeč    Řeč je jedním z hlavních vyjadřovacích prostředků lidského myšlení. Prvním a dodnes základním způsobem, jak řeč zaznamenat, je psát. Psaní je kódování řeči. Způsob kódování řeči současné civilizace západního typu je kombinování základních prvků do složitějších výrazů. Základní prvky jsou písmena, jejich výčet je abeceda. Písmena řadíme za sebou do skupin různé délky tak, aby výsledek zachycoval mluvená slova. Vznikají tak psaná slova, z nich se pak skládají psané věty.
písmo    Písmena vznikla analyzováním zvuku řeči a jejím rozložením na co nejmenší elementy, nazvali jsme je hlásky a ty kódovali při psaní do písmen. Zápis řeči je vlastně její rozklad na elementy a následná opětovná skladba. Jakmile se naučíme psát, řeč už ale při psaní nepoužíváme. Píšeme a myslíme si, že zapisujeme své myšlení, ale není tomu přesně tak, protože my zapisujeme myšlenky tak, jak by vypadaly, kdybychom je vyslovovali (formulovali do slov a vět).
gramatika    Způsob, kterým písmena skládáme do slov a slova do vět, říkáme gramatika. Z matematického pohledu je jazyk abeceda a předpis, jak s ní zacházet.
 (Aby byla řeč gramaticky správná, musí být v souladu s předepsanými pravidly dané gramatiky. Co v souladu s těmito pravidly není, říkáme, že není gramaticky správné. Co je gramaticky správné ještě ale nemusí být smysluplné.)
   Jazyky, které zaznamenávají lidskou řeč, jsou označovány jako přirozené jazyky (přestože u mnohých z nich lze o přirozenosti pochybovat, jejich tvůrce lze totiž považovat za diktátory určité ideologie). Novodobé jazyky, které zaznamenávají (vyjadřují) věděcké myšlení matematikou, jsou označovány jako umělé jazyky.
matematické teorie    V matematice vytváříme teorie. Teorie vychází z axiomů, tj. ze základních zjevně platných tvrzení, která se nedokazují. Z nich matematickým odvozováním formulujme definice a dokazujeme další tvrzení, kterým také říkáme věty. Odvození věty říkáme důkaz. Je snahou, aby výsledná teorie neobsahovala spory, tj. aby v ní nebylo možné dokázat větu i její opak. Cílem je teorii uzavřít, tj. prokázat, že v ní již bylo vše odvozeno a nic dalšího odvodit nelze. Pokud teorii uzavřeme a navíc v ní není žádný spor, jedná se o úplnou a bezespornou teorii. (Které říkáme tautologie.)
   (Tautologie použitelné v praxi víceméně neexistují, což znamená, že matematické teorie, které jsou aplikované v běžném životě, obsahují spory a jsou většinou nedokončené.)
   (Čirá teorie zcela bez kontextu s praxí nedává smysl.)
matematické formální jazyky    Matematický formalismus je jazykem, který zahrnuje abecedu jednotlivých prvků vyjadřovacího matematického aparátu a logiku jejich skládání do větších celků, které pak vyjadřují obsah teorie (její sémantiku).
   Matematika převzala obecný způsob kódování přirozených jazyků a použila jej pro své účely – těmi je snaha o přesný popis světa v oboru přírodních věd.
automatické dokazování, Turingův stroj    V první polovině 20. století se v matematice objevuje snaha nahradit dokazovací aparát automatem tak, aby věty v teoriích nemusel pracně dokazovat matematik, ale aby byl k dispozici mechanismus, jehož aplikací by teorie vznikala. Završením této snahy je výsledek ve formě Turingova stroje. Turingův stroj je mechanismus, pomocí něhož lze popsat jakýkoliv proces, který je předmětem psaného záznamu nejenom vědeckého, ale vůbec veškerého našeho myšlení. Přestože takový mechanismus zjevně funguje, je součástí Turingova stroje také teze (tvrzení, které se nedokazuje), ve které Alan Turing říká, že zda se stroj nad řešením daného konkrétního případu zastaví, tedy problém vyřeší a buďto řešení potvrdí a nebo zamítne, je matematicky nerozhodnutelné. Nerozhodnutelné znamená, že stroj může stále pokračovat v řešení a my nevíme, zda se nakonec zastaví, a nebo zda se nezastaví nikdy. Tedy zda se dá požadovaný problém modelovat, a nebo zda je tento model chybný. Tím modelem myslíme program, který stroji předložíme současně se vstupními daty, nad kterými má model vznikající z programu potvrdit a nebo zamítnout.
   Turingův stroj se nejčastěji předvádí (způsobů je ale více) jako směrem napravo nekonečné přepisovací médium v podobě pásky, která má záznamový přepisovací charakter. Páska je rozdělena na po sobě jdoucí elementární místa se schopností udržet informaci o velikosti jednoho znaku stanovené abecedy (např. latinky). Na pásku, před tím než stroj spustíme, umístíme sekvenci znaků, která představuje vstupní data. Turingův stroj kromě pásky dále obsahuje také záznamovou hlavu, která je schopna obsah každého místa pásky číst a i jeho obsah přepsat, vše v rozsahu stanovené abecedy. V okamžiku startu stroje je důležitý obsah pásky a umístění hlavy nad některým z míst sekvence na pásce. Stroj po spuštění čte obsah elementárního místa pásky, na základě tohoto obsahu jej může nahradit jiným znakem abecedy a dále se přesunout nad pravé a nebo levé místo v sekvenci. Takto stroj na základě poskytnutého algoritmu čte vstupní data a data mezivýsledku a pohybuje se nad páskou. Cílem je, aby se stroj zastavil s konečným řešením, které je výslednou sekvencí na pásce.
   Přestože byl Alan Turing ve své snaze pokročit ve vývoji matematiky vlastně neúspěšný a přestože se jeho popisem stroje prokázalo, že kódováním za využití jednoznačných elementů se popisovat naše myšlení a svět kolem nás nepodaří zdaleka tak přesně, jak bychom pro vědecký přístup chtěli a potřebovali, stal se jeho výsledek paradoxně základem programování digitálních výpočetních systémů (v jeho době ještě neexistujících), stal se základem dnešní informatiky a computer science. Důvodem byl zřejmě zásah přirozeného vývoje, lidé na současném stupni vývoje nedokážou vědeckým způsobem interpretovat své myšlení jiným způsobem než digitálním kódováním.
základní pojmy    Matematika používá termíny souvislý a diskrétní. Diskrétní je jasně uchopitelná jednoznačná entita, tedy dejme tomu hodnota 1. Naopak souvislý termín se používá pro označení sice také prvku, ale takového, který má svůj nekonečný obsah (diskrétně řečeno, má určité jakoby trvání). Souvislý je například interval od 0 do jedné, pochopitelně v oboru reálných čísel. Vejde se do něj nekonečně mnoho hodnot (0,1, 0,11, … 0,12, … 0,2). Naproti tomu interval od 0 do 1 v oboru celých čísel má pochopitelně jen dvě diskrétní hodnoty 0 a 1. Matematika ve svých různých oborech (především odděleně) používá vždy pouze jeden z těchto dvou principiálních přístupů. Formální jazyky, které v teoriích matematici používají, mají však pro oba principy diskrétní povahu, je to zápis, ve kterém i nekonečný interval od 0 do 1 uvažujeme jako celek (byť nikoliv nedělitelný). Podobně jako je tomu u zápisu myšlení u přirozených jazyků.
   Informatika má diskrétní povahu. (Její základy vychází z diskrétní matematiky, jako je např. algebra.)
   Digitální údaj je diskrétní veličina. Obvykle se říká, že je to třeba 0 nebo 1. Ale digitální údaj jsou také např. 3 kamínky v dlani, které znamenají vypovězení války. A pokud by byly 2, přináší např. nabídku ke smíru. Vše, co je diskrétní, je totiž spočitatelné, a informace, které se takto uvádějí, je možné v digitálních pamětech evidovat s odkazem na jejich způsob interpretace.
   Digitalizace je proces, který se snaží souvislý údaj zachytit diskrétními prostředky (diskrétně zaznamenat souvislý údaj, převést souvislou hodnotu na diskrétní zápis). Znamená to číselně (v oboru celých čísel) kódovat údaje souvislého typu. To samozřejmě ze své povahy není dokonale možné, ale jenom diskrétní údaje dokážeme zpracovávat matematickým strojem a odvažuji si tvrdit, že také jenom diskrétní údaje dokážeme vyslovit, formulovat, napsat, zaznamenat.
   Dochází tak jistě k abstrakci informace tak, že je zaměřena pouze na účel, ke kterému má sloužit.
   Příkladem digitalizace je digitální fotografie. Fotografie svou povahou byla ovšem digitálním záznamem již od svého vzniku. Podrobným zkoumáním se totiž přišlo na to, že se jedná o zachycení informace na základě jemnosti zrna fotografického materiálu. Digitalizace tohoto zrna na pixel nastala později jako logický důsledek. Fotografie je pro digitalizaci důležitým příkladem, vždy se totiž jednalo o jemnost zrna, dnes o počet pixelů na určitou plochu, čili kvalitu rozlišení. K čemu je tato kvalita ovšem nutná, když její rozlišitelnost již nemá vliv na vnímání lidským okem? Jedná se o jakousi digitalizaci hrubou silou a vlastně paradoxně do budoucna naslepo, protože poskytujeme maximální kvalitu digitálního záznamu bez znalosti účelu, ke kterému budou data v budoucnu použita. Může to být jenom rodinná fotografie jako vzpomínka, ale také se může jednat o důkazový materiál vypovídající v rozlišitelném detailu o určitém faktu. Opakem takové digitalizace hrubou silou je digitalizace tzv. do křivek, využívání vektorové grafiky. Je to kódování, ve kterém se používá tzv. aproximace, grafický obraz je popsán systémem funkcí diferenciálního počtu. Výsledný digitální obraz je tedy poskládán výpočtem, což je vlastně snaha napodobit původní analogový záznam digitálními metodami. Prakticky to znamená, že informací o grafickém tvaru může být výrazně méně než u dříve uvedeného rastrovaného (bitmapového) záznamu, ale případným zvětšováním detailu nenarazíme na velikost zrna (pixelu), ale vždy bude detail zobrazen souvisle. Vzhledem k tomu, že se jedná i zde o digitální záznam, od určitého přiblížení (tam, kde již data nedostačují) je detail zobrazen sice souvisle, ale bez přítomnosti jakékoliv další informace oproti předchozímu stupni přiblížení.
   Tento paradox možná souvisí s paradoxem digitálního záznamu zvuku. Digitální záznam zvuku pracuje s tzv. vzorky (samples). Vzorek je elementární prvek záznamu zvuku, je nositelem popisu zvuku v určitém zlomku času. Za důležité se u digitalizace zvuku považuje frekvence zaznamenávání vzorků za určitý časový interval. Přestože dnes dokážeme vzorkovat zvuk na velmi vysokých frekvencích, ukazuje se, že pro dobrý lidský sluch je od určité frekvence takový záznam nepřirozenější než je tomu u vzorkování na nižších frekvencích. Ale hlavně, nevyhovuje k poslechu tak, jako tomu bylo u klasických analogových záznamů na magnetické médium, které pak byly přenášeny na černou gramofonovou desku. Návrat mladých lidí ke klasickým černým deskám (vinylům) je návratem k analogovému záznamu, který je souvislým zvukovým záznamem, přestože má všechny doprovodné ruchy a hluky způsobené přehrávacím mechanismem a časem je stále méně kvalitní.
analogová informace    Analogová informace je spojitá forma vyjádření určitého elementu světa. Je také abstrahovaná, protože je účelově zaměřena na její smysl a obsah. Ale v tomto smyslu obsahuje vše k informaci vztahující se do nekonečné hloubky. Takto definovanou informaci sice dokážeme analogově zaznamenat, nedokážeme ji ale udržet v paměti. Paměť je schopnost udržet informaci v čase. O jaký časový úsek se jedná, je pak otázkou kvality paměti. Pro záznam analogové informace používáme spojité vlastnosti materiálu nosného média. Pak například zvuk je zaznamenán využitím magnetických vlastností materiálu. Jedná se o spojitý otisk, takže záznam obsahuje podle kvality média vše, co v okamžiku záznamu zaznamenávalo i lidské ucho. Vytvořením kopie nedokážeme zajistit dokonalý přenos celé analogové informace, analogový způsob záznamu u nových kopií postupně slábne. Stejně tak slábne původní záznam, protože médium se snaží přirozeně se otisku zbavovat, a vrací se tak do původního stavu. Kvalita analogové informace, jak ji zatím známe, tedy úzce souvisí s původním záznamovým materiálem a vždy má časově omezenou platnost. Digitální informace je číselné kódování, které je na záznamovém médiu nezávislé. Je nepodstatné, mám-li fotografii v kartě ve fotoaparátu či okopírovanou na pevném disku PC. Záznam fotografie je v obou případech totožný, vlastně bychom neměli říkat, že se jedná o kopii, ale že se jedná o další instanci téhož. Udržet digitální informaci po neomezený časový interval je tedy jenom otázkou nezapomenout od ní vytvořit novou instanci, když záznamové médium zestárne a mohlo by dojít k porušení schopnosti materiálu určovat, co je 1 a co 0.
   (Analogová informace u počítačové analýzy fotografie ve filmu Blade Runner od Ridley Scotta je prvním výskytem kvalitního časově neomezeného záznamu tohoto typu informace, o kterém vím, je to i dnes naprostá science fiction.)
   Příkladem analogové informace je socha, obraz, umělecké dílo.
digitální stav věcí    Stavbu umělých programovacích jazyků za účelem ovládání digitálních matematických strojů (počítačů) bylo v době jejich vzniku v 50. letech 20. století nutno strukturovat a co nejvíce zpřesnit tak, aby matematické stroje pracující na principu Turingova stroje vykazovaly alespoň dostatečnou spolehlivost při interpretaci algoritmů nad mnohdy velmi rozsáhlou množinou vstupních dat. Tomu napomohl Noam Chomsky dnes známou hierarchickou klasifikací formálních jazyků. V ní Chomsky jako lingvista vyjádřil vlastnosti gramatik, které mají různou schopnost popisu. Jedná se o hierarchii, protože nejvíce zúžený typ je obsažen ve třídě více otevřené, tedy jedna gramatika je nejvíce obecná, která zahrnuje postupně všechny další opět se vzájemně obsahující. Nejvíce zúžený typ gramatiky je matematicky dokazatelný (byl dokonce definován Dijkstrův verifikační programovací jazyk, verifikace je důkaz). Co je takovou gramatikou popsáno, je přesné a jednoznačné, tak jak si to věda představuje. Bohužel lze takovou gramatikou popsat jen málo, vlastně se jedná o jednoduché logické hříčky, uzavřené intelektuální myšlenkové pochody, které obvykle pro praxi nemají žádný význam. Na druhém konci hierarchie Chomského klasifikace je umístěna gramatika, která odpovídá Turingově stroji. V ní lze vyjádřit zřejmě zcela vše, nelze ovšem zjistit, zda-li je tento popis přesně správný.
   Informatika využila Chomského klasifikaci jako základní princip programování. Gramatiky programovacích jazyků jsou definovány na úrovni středu této hierarchie. Programovat tedy lze velké množství algoritmů, nelze ovšem dokázat, zda jsou napsány bezchybně a současně v nich nelze naprogramovat zdaleka všechno.
   Znova je třeba si uvědomit následující. Každý počítačový program pracuje nad určitou množinou digitálních dat. Jedná se tedy o zpracování digitálních dat, digitální informace jsou zpracovávány určitou gramatikou. Programovacím jazykem (smluveným způsobem) kódujeme program, který pracuje nad množinou kódovaných dat a vyjadřujeme tak model našeho myšlení.
   V praxi dnešní informatiky je nerozhodnutelnost v Turingově tezi nejvíce zřetelná v neustále chybujících stále nových a nových verzích aplikačního - a vlastně každého - software. Ale toto omezení (způsobující krizi, o které zde píši) není zdaleka jediným symptomem či důsledkem této nerozhodnutelnosti. Dalším takovým markantním problémem je digitalizovaný obraz, digitalizovaná hudba a nebo prozatím ještě neexistující digitalizovaná socha. Problém není v tom, že umělec používá digitální technologie přímo jako vyjadřovací aparát, problém je především v digitalizaci již existujících uměleckých děl a dále v nemožnosti nahradit klasické metody vyjadřování digitálními technologiemi. Při malování štětcem malíř nemusí používat kód a většinou ho ani nepoužívá, zatímco v digitálních technologiích je k tomu donucen, podobně jako je spisovatel donucen kódovat svoji knihu do slov. A ve výsledku pak vždy něco chybí.
   (Mnoho věcí je slovem nesdělitelné.)
rehabilitace analogové informace    Praktické výsledky aplikace teorie gramatik a v nich kódovaného myšlení lidí v dnešní masově využívané informatice ukazují na principiální chybu, která je způsobena samotným kódováním lidské řeči. Knihu jako kódovaný výsledek intelektuální činnosti člověka postupně nahrazuje kódování informací v tzv. digitalizaci všech objektů světa kolem nás i v nás. Pomocí gramatik jazyků tohoto novodobého způsobu kódování pak vytváříme obdobu knih, tyto výtvory ale vypadají jinak než kniha, používáme k tomu (vlastně nepřesný) termín multimediální dílo, protože výtvor je připraven působit na takřka všechny způsoby lidského vnímání, navíc bez nutnosti znát používaný kód (zatímco u knihy, pokud chcete pochopit, co spisovatel napsal, musíte se nejprve naučit číst).
   (Co je psáno, to je dáno.)
   Princip ale zůstává stejný. Pokud kódujeme informace proto, abychom si navzájem něco sdělovali, ať už v knize zcela otevřeně a nebo na počítačích vlastně za pomocí digitálních technologií, tyto informace zůstávají stále jen digitálními informacemi. Přestože lze pomocí nich vyjádřit i něco více jejich určitým způsobem sestavení, jistě to k obecnému nepostačuje, navíc je to touto metodou kódování (vědeckým myšlením) nepopsatelné a neuchopitelné. A jak říká citát v úvodu tohoto textu, informace je jenom prvním stupněm lidského vyjadřování.
   (Poezie, notový záznam, obrázkové písmo, ale i metafora.)
   (Písmeno 'a' je pouze kódem určité hlásky a neznamená nic jiného.)
osud knihy    Papírová kniha zanikne pod vlivem digitálního elektrického ukládání a čtení a šíření počítačovými sítěmi. Bohužel je k témuž odsouzena i jakákoliv jiná digitální informace na základě Turingovy teze. Kniha nezanikne na základě zániku psaného tištěného slova vzhledem ke vzniku IT a internetu, ale zanikne protože jde o nevyhovující (digitální, kódovanou) platformu, jejíž neúspěch potvrzuje neúspěch IT a jejíž náhradu za plné analogové vyjádření lidé dnes hledají.
   Formát knihy bude postupně víc a víc vytlačován digitálními technologiemi. Cesta lidské digitální informatizace společnosti je pokračováním klasické knihy. Nedostatečnost kódu jako principu informace však lidstvo donutí k vytvoření jiného způsobu záznamu myšlení za používání již výše zmíněné analogové informace. Až se tak stane, dojde definitivně k soumraku jak digitální informatiky, tak i knihy, protože tento fenomén se stane ne zbytečným, ale zastaralým. Digitální informační technologie jsou jistě postačující např. v základní komunikaci a organizaci, jako jsou např. informační systémy supermarketů, rezervační systémy jízdenek atp., pokračovat však jejich cestou k uchopení analogových informací je pošetilé, podobně jako je pošetilé očekávat satori na základě čtení nějakého textu.

Brno, Vieste, Rovensko p. T, červen, červenec 2009  

Literatura: