Jiří -> fotografií:

Fotografie, která mne nejvíce zaujala, zobrazovala skupinku zjevně denně intelekt používajících lidí, kterým ovšem podivně selhal mozek na pravděpodobně rodinné oslavě. Podlehli kouzlu zdánlivé věčnosti fotografie a seskupili se co nejblíže k pohovce, na kterou zřejmě fotograf ukázal. Někteří z nich seděli, někteří postávali co nejblíže ní. Usmívali se přihlouple tak jak je fotograf chtěl mít: vědomi si své výjimečnosti. Nejhůř ale na fotografii vypadal Jiří, který ulehnul před pohovku k nohám ostatních, podobně jak to dělávají aktivní fotbalisté ať už po vyhraném či prohraném zápase. V obličeji měl ovšem stále dekadentní výraz, kterým vždy udivoval svět.

Na jiné fotografii se tísnilo několik lidí, kteří byli přímí předkové Jiřího, jistě jeho otec a matka (kdo ale vlastně byl jeho otec a matka?), pak také asi i jeho nevlastní otec a nevlastní matka, rodiče těchto lidí, dohromady ale jen tři, usuzováno podle věku a podle toho, co mi Jiří k fotografii říkal. Ale nevěřil jsem mu. Tehdy. Nyní v letištní hale jsem začínal celou věc lépe chápat, protože zde byli přítomni všichni.

Třetí fotografie (protože více jich nebylo) pak znázorňovala travnatou stráň plnou jarních květin. U stráně postával člověk, který Jiřímu jakoby z oka vypadnul. Jiří sám to ale jistě nebyl, protože fotografie byla velmi stará a i člověk na ní byl oblečen po způsobu přelomu 19. a 20. století. Přestože rodina Jiřího se vyznačovala dlouhověkostí, sám Jiří to být nemohl. Natolik jsem ho znal. Jiří fotografii tehdy nekomentoval, jen se na ni dlouze díval.