Jiří -> navštívil v pražské Libni:

Hospoda hnutí Hare Krišna se jmenovala myslím Góvinda.

Nebo U Góvindy.

Byla to jedna z prvních vegetariánských hospod u nás, ve které se vyznavači východoindické víry nad uvařeným jídlem pomodlili, stáhli tak z něj karmu a kdo pak následně tento pokrm pozřel, mohl si být jist, že se v příštím životě narodí zase jako človek. Ne tedy např. jako moucha nebo tak něco, o což pravděpodobně šlo, jak jsem jen zpola chápal z Jirkova výkladu.

Seděli jsme U Góvindy, cpal jsem se očištěnou krmí a teprve se dovídal, co se se mnou po ní kauzálně přihodí. Zatímco Jiří vyprávěl, také pojídal, však pouze brambory a salát, a spokojeně pozoroval, jak do hospody přicházejí, jak sám říkal, především cizinci.

Protože byl pozdní listopad a bylo chladno, Jiří měl na hlavě s holou lebkou pěknou červenobílou z jemně čištěné vlny strojově upletenou čepici (blížily se vánoce či kýho výra). V průběhu našeho hovoru se o čepici s Jurou začalo tahat nějaké dítě, vlastně jsem nepochopil, zda mu Jiří čepici nechce dát nebo vrátit. Asi druhé bylo pravdou, protože kluk začal být stále neodbytnější a začal pomalu natahovat. Jiří ho vyvedl před hospodu a vystrčil ven. Musel to udělat několikrát, ale nakonec se dítě už nevrátilo. Jiří si opět přisednul (již bez čepice) a pokračovali jsme v rozhovoru.

Zval jsem ho na vánoce do Brna, ale odmítl s odůvodněním, že ho o vánocích čeká hodně práce. Roznáška indických sladkostí po bytech, zpívání bezdomovcům na nádraží a tak, mávnul rukou. Jirko, ty umíš zpívat? žasnul jsem, protože jsem si jasně vzpomínal, jak Jirka bezostyšně zatracoval hudbu, kterou jsme na vojně poslouchali. No, víš, smál se Jirka, špatně, ale věř nebo ne, zpěv mě do hnutí přivedl.

Začal mi vyprávět jak lze v některé bohy uvěřit stále opakovaným zpěvem. Zíral jsem na něj.

"Po návratu z vojny jsem znovu polykal anfetaminy, pil ve velké míře destiláty, kouřil marihuanu, hašiš a ostatní. Vrátil jsem se zkrátka do téhož stavu v jakém jsem kdysi opustil Renatu a nastoupil na povinnou vojenskou službu. Na Malostraňáku jsem jednoho odpoledne vyběhnul před hospodu, kde tramvaje jezdili jedna tam a druhá zase sem. Napříč sluncem zalitým náměstím procházela řada holohlavých lidí v oranžovobílých hadrech, tloukli do bubínků, a zpívali Hare Krishna. Neváhal jsem a vyzvídal, co jejich činnost znamená. Luďku,"

rozzářil se Jiří,

"zpívej s námi den, dva dny, týden, mesíc. Pak pochopíš!

Neměl jsem co ztratit před koncem sebezabitím,"

pokračoval Jiří,

"zpíval jsem den, týden, čtrnáct dnů a pak to zabralo!"

Díval se na mne a já na něho.