Jiří -> půjčoval:

Bhagavadgítu si ode mne vypůjčil Petr, se kterým jsme tehdy společně zakládali obchodní firmu (firma skončila neúspěchem a Petr na mne pak podal žalobu u obchodního soudu).

Jiří mne několikráte v Brně navštívil a vždy mne nutil jej seznamovat se s nočním životem města. Za komunismu to nemohlo nikdy stát za mnoho, ale poslušně jsem se snažil Jiřímu jakožto hostitel věnovat, přestože mé ženě vždy u večeře neomaleně říkával, že chodíme za kurvama, zatímco ona posedí i tentokráte doma. Mnoho jsme si s Jiřím neužili, Jiří byl vždy zklamán, a o to víc, že jsem ho po městě tahal zásadně pěšky. Byl jsem vždy dobrý chodec, dokonce mne chůze bavila. Jiří přesně opačně, nenáviděl chůzi, ale město neznal a taxíky tehdy projížděli městem pouze zřídka, navíc by Jiří vůbec nevěděl co má taxikáři říct. Brno neznal, a tak byl na mne úplně odkázán.

Petra jsme navštívili uprostřed noci.

Tehdy se Jiří objevil v Brně s typickou pražandou. Stále si ztěžovala na nedostatek vzduchu, prostoru, jídla a sexu. Bydlela a u nás a moje žena tehdy ode mne kvůli ní na nějakou dobu utekla.

"Včera jsem měl touhu napsat báseň,"

oznámil mi tehdy Jiří, když vstupoval do dvěří našeho pavlačového bytu,

"Cestou vlakem," upřesňoval, "ale držel jsem se ze všich sil," pokračoval,

"Odolal jsem, ubránil jsem se, nenapsal jsem nic, a tak to dobře dopadlo!", dokončil.

Nuže, Luďku, ty jsi v Praze a ani se nezastavíš," vtipkoval.

Seznámil jsem Jiřího s Petrem. Při chůzi nočním Brnem jsme Petra překvapili na téže posteli, kde přespala Helena když spolu s Petrem odjížděli na Filmovou školu do Uherského Hradiště. Ženu, kterou naše návštěva tehdy kompromitovala neprozradím, protože je skvělá a vůbec nechápu co ji to tehdy popadlo (nebo naopak, chápu tu šílenost až příliš dobře, když už jste dočetli až sem). Každopádně byla jedna v noci a přestože byl Jiří unavený a neustále nám ukazoval čerstvé plyskýře, které mu způsobila chůze městem, žena od B. se po chvíli zvedla a odkráčela osamocena do nočního bezpečného komunistického Brna.

Petr se Jirkovi líbil, a snad to byla oboustranná sympatie, přestože v Petrovi aby se prase vyznalo. Jiří listoval sbírkami básní, které měl Petr na polici a vyptával se, zda zná také to či ono. Petr byl vždy chodící encyklopedie bez kauzální podstaty, takže většinu věcí znal, Jiří byl naopak vždy kauzalita sama, a tak si dobře porozuměli.

Probudil jsem se za hukotu tramvají Hybešovy třídy v deset hodin dopoledne. Oba básníci (protože i Petr psal básně, což mi později způsobilo řadu problémů) postávali u otevřeného okna, kouřili a dekadentně rozmlouvali. Dali mi snídani a tramvají odvezli k mé ženě, mé femme fatale. Pohladila mne po tváři a poodstoupila, abych mohl dál pokračovat jako živitel a zabezpečovatel naší rodiny.